Dnes uplynulo přesně 121 let od narození Jana Wericha. Národ si ho připomíná jako moudrého klauna, který v pohádkách napravoval hříšníky a v civilu trousil filozofická moudra. Za zdmi vily na Kampě však panovala docela jiná atmosféra. Realita všedního dne legendárního herce nebyla úsměvná, byla plná bolesti, utajovaných skutečností a žen, které pro jeho pohodlí obětovaly vlastní štěstí.
Utajená krev v Děčíně
Oficiální životopis Jana Wericha je v jedné věci děravý. Uvádí pouze dceru Janu. Přesto se 30. května 1956 narodil chlapec, který jako by slavnému herci z oka vypadl. Jiří Petrášek, dlouholetý ředitel Evropské obchodní akademie v Děčíně, se o svém biologickém otci dozvěděl až v dospělosti. Jeho matka, umělkyně z divadelních kruhů, ho odložila. Werich o existenci syna věděl. Neudělal však nic. Nezasáhl. Nechal chlapce vyrůstat v adoptivní rodině, jen aby neohrozil svou pečlivě budovanou image otce rodiny.
„Dokonce mám i nějaké papíry. A díky nim jsem zjistil, že jsem se první rok života jmenoval Jan po otci. Teprve po roce takzvaný lidový soud pro Prahu západ rozhodl na základě žádosti adoptivních rodičů, že budu Jiří,“ popsal svou situaci Petrášek pro deník Aha!.
Je to zvláštní paradox. Muž, který ve filmu Byl jednou jeden král hledá cestu k dceři Marušce, v reálném životě vlastního syna vymazal ze světa. Bál se o svou pověst i o křehkou rovnováhu ve vztahu s manželkou Zdenkou. Jak potvrdil herec Josef Vinklář pro Novinky.cz: „Werich měl ženy rád, ale nikdy by nerozbil rodinu.“
Tragédie francouzské lásky
Matkou tohoto syna byla zřejmě Manon Chaufour. Francouzská baletka, žena s uhrančivým pohledem a obrovským talentem, která Werichovi učarovala už v roce 1947. Seznámili se při práci na hře Divotvorný hrnec a chemie mezi nimi fungovala okamžitě. Manon ale nebyla jen chvilkovou známostí. Byla to inteligentní, emancipovaná žena, která Wericha inspirovala. V muzikálu hrála němou Zuzanu a na konci pronesla jen tři slova: „Mám tě ráda“. V reálu ta slova platila také.
Jejich vztah skončil smutně. Po narození dítěte v roce 1956 Manon zmizela ze scény. Odešla do Německa, do Komické opery v Berlíně, kde se snažila začít znovu pod jménem Manon Ehrfur. Werich zůstal v Praze, ona v Berlíně. Odloučení, zdravotní problémy a stesk si vybraly svou daň. Manon zemřela v roce 1970 na infarkt. Přímo v sanitce, cestou z nedohraného představení Šípkové Růženky. Zemřela sama. Werich na ni po letech vzpomínal s nostalgií u vína, mluvil o ní hezky, ale v rozhodující chvíli, kdy potřebovala oporu, tam prostě nebyl. Dal přednost svému klidu na Kampě.
Žena v pozadí
Všechny tyto eskapády musela snášet Zdenka Werichová. Manželka, která s ním byla od roku 1929. Byla to ona, kdo ekonomicky řídil Osvobozené divadlo, kdo sháněl peníze, kdo vytvářel zázemí. Bez ní by Werich nebyl Werichem. Odměnou jí byly manželovy nevěry a psychický tlak. Věděla, že není jediná. Musela vědět i o Manon. Přesto zůstala.
Její úděl přesně popsala scenáristka Tereza Brdečková ve své knize O Janě a Zdenkách kolem Jana Wericha. Cituje v ní názor Jiřího Voskovce, který Wericha znal lépe než kdokoli jiný. „Podle Jiřího Voskovce měl v sobě Werich vždycky krutou stránku, která se projevovala v jeho vztahu k ženám. Miloval je a potřeboval, ale zároveň je trápil a manipuloval s nimi,“ uvedla Brdečková. Zdenka ke konci života trpěla psychickými problémy, možná právě jako následek letitého života v tenzi a přetvářce. Zdenka zemřela v dubnu 1980, Werich v říjnu téhož roku a dcera Jana o rok později.
Jan Werich nebyl světec. Byl to bohém, který miloval život, jídlo a ženy, ale který také dokázal být nesmírně tvrdý. Svůj obraz moudrého starce si pečlivě hýčkal. Jeho nemanželský syn Jiří Petrášek dnes žije svůj život, úspěšný a vyrovnaný, bez zášti. Geny se v něm nezapřou, podoba je jasná, humor podobný. Werichův vnuk, kterého nikdy nepoznal, by mu mohl vyprávět.
👉🏻 Další vzpomínky na osobnosti.
