Když Saša Rašilov st. v roce 1949 běžel za ujíždějícím vlakem, nikdo netušil, že vzniká jeden z nejpůvabnějších filmů poválečného období. Rodinné trampoty oficiála Tříšky dnes baví nejen příběhem, ale i množstvím unikátních detailů z natáčení.
Obtloustlý a pedantský bytový referent Tříška je typ úředníka, který doma vládne tvrdou rukou a v práci mu už dávno došla trpělivost. Jeho výbušnost a vztek střídá snaha o klidný odpočinek na venkově, kam odjíždí s celou rodinou.
Jenže místo pohody přichází tvrdá realita – společná práce na poli, zpěv a zapojení do života vesnice. Tříška sice zpočátku brblá, vojáky nemá rád, ale jednoho z nich si, aniž by to tušil či plánoval, oblíbí. Nakonec se nechá atmosférou strhnout a najde v kolektivním úsilí něco, co v úřednické rutině dávno ztratil.
Vlaky, mlátičky a penzion Harmonie
Česká letní komedie z konce 40. let se natáčela na několika dnes už pozoruhodných místech. Například zastávka vlaku cestou na dovolenou proběhla na nádraží Praha-Satalice, které je dnes chráněnou kulturní památkou. Jiná slavná scéna, kdy celá rodina dobíhá vlak, se odehrála na dnes již zaniklém nádraží Praha-Těšnov.
Rodina Tříškových ve filmu míří nejprve do penzionu Harmonie, který filmaři našli v Jablonném v Podještědí. Dům ve Cvikovské ulici č. p. 391 stojí dodnes, i když dnes slouží jako soukromá vila. Zajímavostí je, že rušivý autoservis, kvůli kterému rodina nakonec odjíždí dál, má v sousedství dnešní pneuservis. Natáčelo se také na nádraží v Kunraticích u Cvikova a celý filmový štáb během prázdnin 1949 bydlel v penzionu Starý mlýn v Jetřichovicích.
Od Buriana k Rašilovovi a proč ne „Obžínky“
Režisér Josef Mach měl s hlavní rolí původně jiné plány. Představu měl jasnou: Vlasta Burian. Jenže herecká legenda měla v té době zákaz hraní. Zkoušel také Jaroslava Vojtu, ale ten prý nebyl v roli dostatečně přesvědčivý. Až Saša Rašilov st. do postavy oficiála Tříšky dokonale zapadl. Nakonec tak přesvědčivě, že za svůj výkon obdržel Národní cenu.
Natáčení se kvůli zpoždění protáhlo přes divadelní prázdniny a Rašilov měl povinnost vrátit se do Národního divadla. Ředitel Barrandova ale trval na dokončení filmu. Herci proto poslal telegram s tím, že je v divadle omluven. Lest vyšla najevo až ve chvíli, kdy Rašilovovi volala jeho manželka a oznámila mu, že ho v divadle shánějí.
Film měl původně nést název „Obžínky“, ale Machovi připadal příliš mdlý. Změna na „Rodinné trampoty oficiála Tříšky“ se ukázala jako šťastná, ačkoli lidé si s příjmením Tříška často nevěděli rady. Diváci i recenzenti ho běžně komolili na Tříska, slovenští novináři dokonce psali Třístka.
Poslední film bez „soudruhování“
Rodinné trampoty byly také posledním filmem režiséra Josefa Macha, který stihl do kin dostat ještě před nástupem tvrdé cenzury a budovatelské propagandy. Jakmile nastoupil další projekt „Racek má zpoždění“ (1950), sovětští poradci už u scénářů nesměli chybět. Trampoty tak zůstávají jedním z posledních obrazů „normální“ doby, kde vzájemná pomoc a rodinná soudržnost nebyly zpolitizované.
A co vlastně znamená oficiál? Tohle slovo označovalo v různých dobách různé typy úředníků, včetně těch, kteří měli vyšší pravomoci, než by se dnes čekalo.
Snímek Rodinné trampoty oficiála Tříšky můžete zhlédnout na Nově v pondělí 17. listopadu od 10:25 a o den později od 2:00.
