„Byla to pravda, nebo ne?“ zněla pravidelná otázka Jonathana Frakese jako neuvěřitelně charismatického průvodce seriálovým fenoménem. Pořad Věřte nevěřte představil během hodiny pětici krátkých příběhů. Diváci si u nich měli zkusit svůj odhad na to, který se zakládá na pravdě a který vznikl jen ve fantazii scenáristů. Jak to ale bylo s těmi pravdivými?
Diváci versus autoři
Seriál moderoval nejdřív James Brolin, později právě Jonathan Frakes, který se stal kultem. Na konci každé epizody pak divákům prozradil, co z nabízených příběhů byla pravda a co fikce. Originální myšlenka a koncept dokázaly zaujmout miliony diváků. A i u nás se stal pořad fenoménem.
Žena v zrcadle
Věřte nevěřte najelo na solidní kalibr někdy hodný Akt X hned od počátku. Hned první příběh se navíc zakládal na pravdě. Jeho hrdinka měla panický strach ze zrcadel, protože v nich vždycky vídala tvář mrtvé ženy. Její okolí však tvrdí, že jde jen o její fantazii. Během bouřlivé noci (jak jinak), dojde v jejím domě k přepadení.
Žena nachytá lupiče a jejich souboj se odehrává na schodech u zrcadla. Do něj se tehdy podívají oba a oba vidí strašidelnou ženu. Lupič se lekne a padá přes zábradlí. Vychází najevo, že odraz patřil jedné z jeho dřívějších obětí, která se mu takto pomstila.
Šatník a příšera
Děti, které se bojí nestvůry pod postelí nebo ve skříni jsou příběhovou klasikou. Stejně tak dospělí, kteří to přikládají jejich bujným představám. Tento chlapec ale svého staršího bratra Briana přesvědčil, aby se do skříně zavřel, když tam nic není. Ten souhlasí, záhy se však ozve jeho křik.
Přivolaná matka skříň otevře, Brian tam ale není, nachází jen hromádku oblečení. Policie obrátí byt doslova naruby, ale chlapce nenajde. Fikce nebo skutečnost?
Pátrání po předloze
Věřte nevěřte se vzhledem k některým příběhům stalo i zdrojem kontroverzí. Celkem obsahovalo 225 příběhů, z nich bylo 132 pravdivých a 93 smyšlených. Ty skutečné sbíral spisovatel Robert Tralins, který je jinak autorem hlavně žánru science fiction. Hodně lidí pak taky pátralo po zdrojových materiálech.
Moderátoři totiž nikdy neopomněli zmínit, že si scénáristé příběhy upravili jak po stránce jmen, tak i samotné události. Lidé tak měli ještě další zábavu, když pátrali po původních předlohách. Ty obvykle pocházely z místních bájí, kterých jsou města a vesnice USA opravdu plná.
Problém místních novin
Dalším zdrojem byly noviny, kde ležel hlavní problém. Právě do plátků zejména v zapadlých městech si v 70. a 80. letech 20. století mohl psát prakticky kdokoli cokoli. Diskuse o pravdivosti příběhů se odehrávaly už od prvního dílu první série.
Jak to tedy bylo se skříní?
Průběh je stejný až do pátrání policie. Ta potvrdí, že se chlapec ze skříně nemohl nijak dostat, současně ale nevyšel ani dveřmi. Moderátor pak uvede, že ho už nikdy nikdo neviděl. Štáb pořadu až po letech přiznal, že reálně se Brian dostal ze skříně šachtou, načež se schoval u svého kamaráda. Tam byl po několika dnech normálně nalezen.
Mystická licence
S tímto rozuzlením se samozřejmě vytrácí mystika, na které celý pořad stál. Podobně je tomu u většiny obsažených příběhů označovaných jako skutečnost, ale stejně jako u prozrazení kouzelníkova triku se pak ztrácí ono tajemno, kvůli kterému projektu tohoto typu sledujeme.
Zdroje: Refresher, CSFD, EuroZpravy
.png){kind=link}