Kdyby se v osmdesátých letech rozdávaly tituly pro největší dětskou hvězdu Československa, Michaela Kudláčková by stála na stupni vítězů hodně vysoko. Národ ji miloval. Byla Veronikou, byla Barčou ze seriálu My všichni školou povinní a zdálo se, že má před sebou zářivou kariéru. Jenže realita, která přišla po vypnutí kamer, připomínala spíše scénář hodně drsného psychologického dramatu. Dvakrát ji vyhodili od zkoušek pro nedostatek talentu, čelila znásilnění a osobní démony dnes krotí pomocí tarotu a magie.
Talent, který odborníci neviděli
Diváci ji zbožňovali, režiséři obsazovali, ale akademická půda pro ni měla jen zavřené dveře. Kudláčková, která za své dětské role sbírala ceny na karlovarském festivalu a prakticky celé dětství strávila na place, narazila na tvrdou zeď reality v momentě, kdy se rozhodla herectví studovat profesionálně. Byla přesvědčená, že konzervatoř je pro ni jasná volba. Komise to ale viděla jinak.
I když napoprvé zkoušky zvládla, přišlo jí vyrozumění, že nebyla přijata. Domnívala se, že jde o omyl nebo kapacitní důvody a zkusila štěstí o rok později. Tentokrát však neprošla ani přes talentové zkoušky. Odborníci tehdy jasně rozhodli, že pro herectví nemá vlohy, což dospívající dívka nesla velmi těžce a proplakala kvůli tomu mnoho nocí.
Tento verdikt byl šokem nejen pro ni, ale i pro veřejnost, která ji znala z filmů jako Skleněný dům nebo Poslední propadne peklu. Sen o herectví se rozplynul. Místo divadelních prken zamířila na sociálněprávní školu a později vystřídala profese, které měly k lesku showbyznysu daleko. Jezdila s taxíkem, míchala drinky za barem a pracovala jako sociální pracovnice.
Manželství s boxerem a útěk na sever
Její soukromý život připomínal jízdu na horské dráze bez bezpečnostních pásů. Poprvé se vdala už ve dvaceti letech. Vybrala si boxera, kterého, jak sama říká, velmi milovala. Vztah, ze kterého vzešly dcery Pavlína a Michaela, však po čtyřech letech ztroskotal na manželově alkoholismu.
Druhý pokus o rodinné štěstí dopadl podobně neslavně, ačkoliv si vybrala muže, který byl pravým opakem toho prvního. Problémem se staly děti z předchozího vztahu, které nový partner nepřijal. Manželství skončilo krátce po narození dcery Alice.
Zlom přišel s třetím osudovým mužem, kvůli kterému se Kudláčková rozhodla spálit mosty a odstěhovala se do Varnsdorfu. Protože už v té době tíhla k esoterice, svatba nebyla tradiční. „Byla to tzv. pohanská svatba při svátku Beltine. Mám ráda keltskou kulturu a podle tohoto vzoru jsme si slíbili lásku pouze do doby, kdy bude trvat. Můj třetí muž se moc snažil, aby se mi ve Varnsdorfu líbilo,“ popisovala v pořadu Na kafeečko Kudláčková.
Ani tento vztah nevydržel, a navíc ji z města na severu Čech vyhnala drsná realita tamního soužití. „Je to město Romů, kde si za bílého dne Romové dovolí to, co jinde ne. Nevydržela jsem tam a musím říci, že mi toto město zničilo vztah,“ vysvětluje otevřeně důvody svého návratu.
Násilí, které změnilo vše
Nejděsivější kapitolu svého života si Kudláčková prožila v době, kdy už byla matkou. Stala se obětí znásilnění. Situace vznikla nevinně – s kamarádkou si sedly do auta k muži, o kterém si myslely, že je jejich známý z hospody. Byl to omyl, který ji mohl stát život.
Útočník je odvezl do lesa. V ruce měl hasák a situace se rychle vyhrotila. Kudláčková se tehdy rozhodla nebránit, protože si spočítala, že odpor by mohl znamenat smrt. Její pragmatický přístup k hrůznému zážitku je až mrazivě věcný.
„Když jsi uprostřed lesa s kreténem v autě, který má v ruce hasák, a vysvětlí ti, že jestli ještě jednou sáhneš po té klice, tak ti s ním rozmlátí hlavu, tak si řekneš: Furt je lepší být pět minut znásilněná než celý život mrtvá,“ popsala děsivé chvíle Miluši Bittnerové.
Agresorovi to ale neprošlo. Její tehdejší manžel, onen zmiňovaný boxer, si násilníka našel. „Pavel ho potom doptáváním opravdu našel, prohodil ho skleněnou výplní a dostal podmínku,“ dodává Kudláčková s tím, že násilník nakonec skončil ve vězení díky udání jiné dívky.
Sama Kudláčková o tomto traumatu mluví veřejně hlavně proto, aby dodala odvahu jiným ženám. Odmítá jakékoliv obviňování obětí. „Absolutně nemám pocit, že bych za to mohla, a to ani v momentu, kdy jsem si k němu sedla,“ říká rázně.
Dítě invaze a celoživotní strach
Kořeny jejích úzkostí sahají doslova do první minuty jejího života. Narodila se totiž 21. srpna 1968, přesně v den, kdy Československo obsadila vojska Varšavské smlouvy. Přišla na svět v porodnici U Apolináře v momentě, kdy ruské tanky vjížděly do Prahy.
Matčin stres a strach o život se na ni přenesl tak silně, že ji provází dodnes. „Měla jsem šílený a naprosto neopodstatněný, iracionální strach z toho, že umřu. Nebyla jsem nemocná, ale měla jsem noční můry o tom, že umřu nebo že někdo jiný umře,“ svěřila se.
Tyto stavy přerostly v panické ataky, které ji přepadávaly i během natáčení filmů, když čekala na záběr. „Reálně cítíš, jak ti buší srdce a jak je ti špatně, jak se ti chce zvracet. Každý to má jinak. V té chvíli potřebuješ utéct z toho místa, na kterém jsi,“ líčí své pocity.
Dnes našla klid v esoterice. Je vyhledávanou kartářkou, věnuje se runám a magii. Hereckou kariéru už bere jen jako uzavřenou kapitolu, nostalgickou vzpomínku na dobu, kdy byla malou Veronikou. Život ji naučil, že osud rozdal karty jinak, než si jako malá holka představovala.
Snímek Veronika, prostě Nika můžete zhlédnout na ČT1 v pondělí 19. ledna od 14:45.
