Jiří Císler byl muž tisíce talentů a jeden velký bohém, který dokázal rozesmát celý národ – ale svůj vlastní konec života prožil v tichu a samotě. Herec, režisér i hudebník, který miloval život naplno, si nakonec s typickým sarkasmem napsal vlastní parte, jako by chtěl poslední slovo ještě před smrtí.
Milovník života a sarkasmu
Jiří Císler, rodák z Českých Budějovic, začínal jako houslista v orchestru Jihočeského divadla, ale brzy se z něj stal herec a režisér s velkým „H“. Prošel operou, operetou, činohrou a zapsal se i jako dabér – jeho hlasem například po smrti Františka Filipovského promlouval Louis de Funès.
Největší popularitu mu přinesly televizní pořady jako Sešlost Luďka Nekudy nebo slavná inscenace Kytice v Semaforu, kterou režíroval. Josef Dvořák na něj vzpomíná jako na tvůrce, který s divadlem uléhal i vstával a gagy vymýšlel i dlouho po zkouškách u piva.
Přátelé říkali, že Císler žil přítomným okamžikem a vždy říkal, co měl na srdci. Nebyl ale jen vtipný společník – byl i nesmlouvavý, občas rozčiloval okolí a rozhodně nebyl žádný andílek. Ženské sukni se nevyhýbal, právě naopak. Když měl jít před oltář s o třicet let mladší Hanou, raději předstíral vlastní smrt, aby se z toho vyvlékl! Jeho osudovou ženou se nakonec stala Magdalena, která s ním zůstala až do konce.
Alkohol, ztráty a nemoc
Za vtipem a energií se ale schovávaly i démoni. Když Císler přišel o někoho blízkého, hledal únik v alkoholu. Propadal týdny trvajícím opojením a obviňoval všechny kolem. Jeho život se začal měnit s přibývajícím věkem – udeřila Alzheimerova choroba, která mu vzala nejen paměť a schopnost mluvit, ale hlavně divadlo a publikum.
Od roku 2000 už nebyl schopen vystoupit ani komunikovat, a tak poslední roky trávil tiše u okna svého bytu u Národního divadla, odkud se díval na ulici. Věděl, že se blíží konec. Zemřel 17. dubna 2004 ve věku 76 let.
Osobité parte a dědictví
Když vdova Magdalena po jeho smrti přestavovala byt, našla v šuplíku dopis. Bylo to Císlerovo vlastní parte, napsané s předstihem a humorem, který ho provázel celý život. „Tak prej jsem umřel! Já, milovník života a radosti, kterej vás režíroval, hrál s vámi i vám, já – lidma zbožňovanej i nenáviděnej, obdivovanej i zapomenutej, ale vždycky svůj,“ napsal si. Dokázal si ze sebe udělat legraci i na prahu smrti, a to z něj dělalo výjimečnou osobnost českého kulturního světa.
Císler po sobě zanechal nesmazatelnou stopu – nejen v divadle, filmu a televizi, ale i v paměti diváků, kteří si ho dodnes připomínají v kultovních filmech jako Velká sázka o malé pivo, Jak svět přichází o básníky, Anděl s ďáblem v těle či Za humny je drak, který v sobotu odpolene uvedla Nova Cinema. Ať už s houslemi v ruce, za režijním pultem nebo u sklenky vína, byl to zkrátka člověk, který svůj život žil naplno – dokud mu v tom nemoc nezabránila.
Zdroje: Lifee, Extra, Ženy iPrima, Aplausin
