Příběh lásky a odvahy z dob, kdy se střetával svět bělochů a indiánů. Michael Mann v roce 1992 natočil film Poslední Mohykán, který i po více než třiceti letech fascinuje krásou, hudbou i drsnou pravdivostí. A za kamerou se děly věci, které by dnes už neprošly.
Když se herec promění v lovce
Daniel Day-Lewis nikdy nehrál napůl. Kvůli roli Sokolího oka se naučil lovit, stahovat zvířata, stavět kánoe i střílet v běhu. Pět dní v týdnu trénoval v Anglii s kondičním trenérem, poté strávil měsíc v lesích Severní Karolíny, kde žil mezi odborníky na kulturu původních obyvatel.
Lidé si vyprávěli, že prý půl roku přežíval sám v divočině. Pravda byla jiná, ale jeho oddanost byla stejná jako u skutečného válečníka. Režisér Michael Mann o něm později řekl, že žádný jiný herec by tu roli nedokázal zahrát s takovou opravdovostí.
Kniha vs. film aneb Dvě verze jednoho světa
James Fenimore Cooper napsal román Poslední Mohykán jako součást pentalogie o dobrodružstvích bílého lovce Sokolího oka a jeho indiánských přátel. Mannova verze se však nebála změn. V knize má Unkas šestnáct let, Sokolí oko je muž kolem čtyřicítky. Ve filmu jsou oba silní muži v plné síle.
Dcery plukovníka Monroa, Alice a Cora, jsou čistou fikcí, stejně jako jejich tragický osud. Plukovník sám, kterého hrál Maurice Roëves, nezemřel při masakru, ale až o tři měsíce později v Albany. Hrdina Čingačgúk byl přitom inspirován skutečným indiánským náčelníkem, který se přidal k Moravským bratřím a přijal křesťanství.
Major, který měl být hrdina, ale moc se mu to nepovedlo
Major Duncan Heyward v podání Stevena Waddingtona měl ztělesňovat čest britského důstojníka. Místo toho dvakrát opustil své muže. Poprvé po přepadení, podruhé při ústupu z pevnosti. Jeho rozkazy působily spíš zoufale. Když už něco zvolal, bylo to „Roto pal“ až po výstřelech.
Přesto dokázal zachovat rozvahu, když popisoval situaci kolem napadeného srubu a pomohl zmírnit paniku, kterou v pevnosti vyvolali Mohykáni. Mann tak ukázal, že i zbabělec může mít lidskou tvář.
Skuteční indiáni, převrácená kánoe a zákaz milostné scény
Natáčení nebylo žádná selanka. Ve filmu hrálo přes devět set skutečných indiánů z celých Spojených států, většinou z kmene Cherokee. Vojáci byli opravdoví vojáci, ne komparz. Mann chtěl, aby jejich pochod vypadal přesně jako v osmnáctém století.
Jedna ze scén se ale vymkla. Kánoe se převrátila a štáb musel z vody vytáhnout vyděšenou Jodhi May, představitelku Alice. Bylo jí teprve sedmnáct a její matka výslovně zakázala natáčení milostné scény s Ericem Schweigem, který hrál Unkase. Velká část její role nakonec skončila ve střižně.
Iluze, které klamou tělem
Scéna pod vodopády, kde se Sokolí oko loučí s Corou, se netočila v přírodě, ale ve studiu. Vypadá přitom tak přesvědčivě, že ji mnozí považují za skutečné místo. Film se stal sedmnáctým nejvýdělečnějším snímkem roku 1992 v USA.
Za kamerou se ale nevyhnuli ani napjatým okamžikům. Někteří běloši ze štábu se podle dobových svědectví chovali k indiánům arogantně. Přesto film dokázal zachovat úctu k původním obyvatelům a ukázal jejich sílu i důstojnost.
Poslední Mohykán se i po letech promítá znovu, tentokrát na obrazovkách Nova Cinema, a to v úterý 28. října od 12:55 a 30. října od 5:20.
Zdroj: Imdb, BulletProoFaction, ČSFD
