Romantická představa o obhájci chudých se hroutí při prvním pohledu do historických pramenů. Dalibor z Kozojed ve skutečnosti představoval prachobyčejného lupiče, který se neštítil obrat o majetek dokonce vlastního otce. Do paměti národa se zapsal především díky brutálním donucovacím metodám středověkých katů.
Lakotný potomek
Alois Jirásek stvořil mýtus o šlechetném rytíři. Dobové zemské desky přinášejí diametrálně odlišný pohled na události konce patnáctého století. Stárnoucí Aleš z Kozojed se v říjnu roku 1490 rozhodl spravedlivě rozdělit rodinné statky mezi své syny. Bystrý a hamižný potomek ovšem otcovy dobroty zneužil a odstartoval vleklý rodinný spor o usedlost ve vesnici Mnetěš.
Otec musel vlastního syna pohnat před zemský soud v Praze. Ziskuchtivý mladík si totiž bez dovolení přivlastnil dobytek, úrodu i další cenné vybavení. Soudní tribunál nařídil vrácení nakradeného majetku. O měsíc později následovala další žaloba, tentokrát ze strany mladšího bratra Ješka ohledně zatajených finančních prostředků.
Laciná příležitost
Osobní hrabivost dostala zcela nový rozměr o šest let později. Na nedalekém panství Adama Ploskovského z Drahonic vypuklo krvavé nevolnické povstání. Vzbouření sedláci dobyli tvrz svého pána a pod hrozbou fyzické likvidace ho donutili podepsat osvobozující glejt.
Následně nabídli poddanství právě vladykovi z Kozojed. Ten dlouho neváhal a sousedovu usedlost si bleskově a zcela protiprávně přivlastnil pod rouškou ochrany utiskovaných dělníků. Naivní představa o dobrovolném převzetí cizího majetku narazila na tvrdou soudní realitu ihned po propuštění zajatého majitele.
Osvobozený šlechtic našel zastání u soudu. Krajská hotovost vzbouřence potlačila a falešného majitele odvezla v poutech do Prahy. Soudci vynesli exemplární trest smrti, který se pod označením Daliborův nález stal pevnou součástí dobového právního řádu a tvrdě trestal jakékoliv podobné krádeže.
Hluboká temnota
Trestanec skončil v okrouhlé dělostřelecké baště na samém konci Zlaté uličky. „Už od začátku se pravděpodobně počítalo s nějakým vězením ve spodních částech Daliborky. Poté co byla dostavěna, se však stala v podstatě celá věznicí,“ řekl průvodce Stanislav Kubát pro Český rozhlas. Zdi tu dosahovaly tloušťky přes tři metry a nebezpečné provinilce čekalo pomalé umírání v ledové podzemní díře, kam je dozorci spouštěli na kladce.
Smrtící nástroj
Pověst o krásné hudbě linoucí se z vysoké věže naráží na prostá technologická fakta. Klasické housle v patnáctém století v Čechách vůbec neexistovaly. První podobné nástroje vyrobil italský mistr Amati až o celých padesát let později.
Chudý a chamtivý šlechtic navíc strávil v cele pouhých několik málo měsíců. Takto krátká doba absolutně vylučuje jakýkoliv mistrovský výcvik ve hře na strunný nástroj u naprostého samouka. Samotné pořízení tak cenné rekvizity do tvrdého hradního žaláře postrádá logiku.
Tajemství líbezných houslí tkví v děsivé středověké mluvě pražských katových pacholků. Tímto hudebním termínem tehdejší cynická společnost označovala mučicí skřipec. Dozorci natahovali tělo uvězněného muže pomocí hrubých provazů a masivních kladek naprosto stejně jako struny.
Extrémní bolest drásala svaly a nemilosrdně lámala lidské kosti. Hlasitý křik týraného muže pronikal silnými zdmi ven, kde ho kolemjdoucí měšťané poslouchali s tichým zděšením. Fyzická trýzeň přinutila vyslýchaného odsouzence mluvit, čímž vzniklo okřídlené přísloví o nouzi a následně i romantická literární fikce.
Krvavá spravedlnost
Poprava proběhla v 13. března 1498 na nádvoří u nedaleké Černé věže. Katův meč ukončil život prachobyčejného prospěcháře. Pozdější obrozenečtí autoři přetvořili průměrného zloděje v národního hrdinu a vtiskli mu do rukou smyčec, který ve skutečnosti znamenal ztělesnění absolutní bolesti a brutálního mučení.
