Před rokem 1989 vypadal pitný režim v československých domácnostech hodně odlišně než dnes. Tlustá vrstva lógru na dně porcelánového hrnku nebo zářivě obarvený jazyk od šumivého prášku patřily ke každodenním zážitkům. Lidé spotřebovali hektolitry sladkých ovocných šťáv a v kuchyních pravidelně syčely domácí výrobníky sody. Sklenička obyčejné limonády zkrátka tvořila pevnou součást tehdejšího dne.
Vůně čerstvé kávy a pískající konvice
Základem každého rána bývala káva Standard. Zelená zrna se zpracovávala v tuzemských pražírnách a do obchodů putovala v sáčcích. Zákazníci si je mleli přímo na místě v samoobsluhách, kde se zvuk běžícího stroje ozýval téměř neustále. „Moje dětství je kávou doslova provoněné. Vzpomínám, jak jsem se při každém nákupu nemohla dočkat, až rozstřihnu pytlík se zrnky, vsypu ho do trychtýře, zmáčknu tlačítko a pak namletou kávu nasypu zpátky,“ zavzpomínala jedna z pamětnic pro web Prozeny.cz.
Doma ji ale chuť nápoje zklamala a výsledek jí přišel dost odporný. Dospělí si na turka potrpěli podstatně více. Spotřeba strmě stoupala a zvuk pískající konvice v kanceláři spolehlivě ohlašoval pauzu. Kolegové si na pracovištích běžně zakládali společné fondy na nákup zásob. Alternativu tvořil černý čaj, případně čaj šípkový. Lidé si ho s oblibou vylepšovali pořádnou dávkou sladkého ovocného sirupu.
Hranaté lahve a lepkavé kuchyňské linky
Sirupy se prodávaly ve velkých čirých lahvích s korunovou zálohou. Československo fungovalo jako cukrovarnická velmoc a složení nápojů tomu plně odpovídalo. Sladká složka spolehlivě přebila jakoukoliv jinou chuť. Zákazníci si do košíků nejčastěji dávali Zahradní směs s obrázkem hlemýždě nebo Lesní směs ozdobenou veverkou. Manipulace s nádobou dělala problémy hlavně dětem. Zasychající tekutina stékala po skle a lahev se často přilepila přímo k lince.
Změnu přinesla řada Ovocit ve druhé polovině sedmdesátých let. Etikety s postavičkou zahradníka Ovocínka působily moderně a obsah konečně chutnal po deklarovaném ovoci. Specifické postavení si držela ostře zelená Amara s nižším obsahem cukru a přídavkem chininu. V osmdesátých letech trh oživil pomerančový koncentrát Sunquick, dostupný výhradně v prodejnách Prioru nebo síti ESO.
Zabarvené jazyky a domácí výroba sodovky
Instantní pití nabízelo další rychlý způsob osvěžení. Klasické Šuměnky vytvářely v ústech obrovské množství pěny. Kaznějovská pobočka brněnské Lachemy začala vyrábět Vitacit. Základ tvořil z devadesáti procent krystalový cukr obohacený o kyselinu citronovou a barviva. Prášek barvil jazyky i dlaně. Výrobce postupně přidal jahodovou a pomerančovou příchuť.
Na pulty dorazil i americký Tang, dodávaný jugoslávskou Podravkou. Domácí šťávy vylepšovaly sifonové lahve z děčínského družstva Kovočas. Narážení bombiček s oxidem uhličitým vyžadovalo cvik. Plyn někdy unikal stranou a obsah lahve pod tlakem nekontrolovatelně vytryskl ven. Zkušení majitelé plnili nádoby výhradně nad dřezem. Pamětnice se s vlastním respektem k technice netají. Sodovku měla ráda, vybuchujících bombiček se ale silně obávala a přípravu přenechávala dospělým.
Cesta k západnímu luxusu
Výlety a koupaliště provázely točené limonády v papírových kelímcích. V obchodech se perlivé pití prodávalo v lahvích Solokup bez etiket, informace zákazníci četli z potištěného víčka. Zásadní obrat znamenal vznik Kofoly. Výzkumníci chtěli původně využít kofeinové saze z pražení kávy. Odborníci přidali malinové listí, lékořici a karamel. První várky opustily linky pražského podniku Zátka v roce 1960.
Skutečný luxus dorazil koncem šedesátých let. Závod Fruta v modřicích zahájil v roce 1968 výrobu Coca Coly. Malá lahev fungovala jako ukazatel společenského postavení. Dvě a půl deci stály ve volném prodeji čtyři koruny padesát haléřů. Koncem osmdesátých let nabídku doplnila karlovarská Becherovka s bezkofeinovou verzí.
