„Přál bych si být v životě šťastnější.“ Jedna z nejčastějších výčitek, které umírající lidé vysloví na smrtelné posteli. Štěstí je mnohými chápáno jako něco, co přichází samo od sebe, případně jako něco, co závisí na okolnostech. Málokdo si však uvědomí, že štěstí je i volba. Čeho dalšího lidé před smrtí litují?
Australská zdravotní sestra Bronnie Ware ve své knize Čeho před smrtí nejvíce litujeme popsala, jak lidé na konci života často litovali, že se nechali pohltit rutinou a obavami. „Mnozí se báli zkusit něco nového. Strach z neznámého jim zabránil dělat odvážné kroky. Život, který pak vedli, byl sice bezpečný, ale bez skutečné radosti,“ zaznamenala ve své knize. Tyto litující vzpomínky by měly být pro nás impulsem, abychom si uvědomili, že cesta ke štěstí začíná v nás samotných.
Nedbat na očekávání druhých
„Kéž bych měl(a) odvahu žít podle sebe.“ Tato věta se opakuje téměř ve všech výpovědích umírajících, kteří litují, že svůj život podřizovali touhám druhých. Nezřídka se snažili naplnit očekávání rodiny, přátel či společnosti.
Lidé si však na konci života často uvědomí, kolik jejich vlastních přání zůstalo nesplněných, protože svůj čas věnovali snaze zavděčit se ostatním. „Naučila jsem se, že názory druhých nemají žádnou skutečnou hodnotu. Podstatné je jen to, co si přeji prožít já sama,“ říká Bronnie Ware. Její slova jsou jasnou výzvou k tomu, abychom se přestali obávat, co si o nás myslí okolí, a začali žít podle svých pravidel. Je vám to povědomé?
Věnovat méně času práci
„Přál(a) bych si, abych tolik nepracoval(a).“ Tento povzdech umírajících zní možná jednoduše, ale nese v sobě hlubokou pravdu. Lidé často litují, že svůj život obětovali práci, zatímco jim unikly chvíle s rodinou, dětmi či přáteli. Peníze a kariéra, které se zdály být důležité, na konci života ztrácejí svou váhu. Do hrobu si nic z toho nevezneme.
Bronnie Ware popsala příběhy lidí, kteří si až příliš pozdě uvědomili, co všechno kvůli práci ztratili. „Všechny ty přesčasy a neustálý stres, aby měli víc, nakonec nikam nevedly. Často se ptali: Stálo to vůbec za to?“ Je to připomínka, že skutečnou hodnotu má čas strávený s těmi, na kterých nám záleží.
Odvážit se vyjádřit své city
„Kéž bych měl(a) odvahu říct, co cítím.“ Tato věta často zaznívá z úst lidí, kteří celý život v sobě nosili city k někomu z jejich okolí, ale nikdy je nedokázali sdílet. Mnozí litují, že nevyjádřili lásku nebo vděčnost lidem, na kterých jim záleželo. Strach z odmítnutí či nepochopení je přitom připravil o hlubší spojení.
„Viděla jsem tolik lidí, kteří litovali, že nic neřekli,“ vzpomíná Bronnie Ware. Emoce, které potlačujeme, se mohou stát břemenem. Místo toho, abychom se báli, je lepší projevit své city, dokud je čas. I kdyby odpověď nebyla taková, jakou si přejeme, vyjádření emocí přináší úlevu a dává vztahům nový rozměr.
Zůstat v kontaktu s přáteli
„Přál(a) bych si, abych neztratil kontakt se svými přáteli.“ Tato věta patří mezi nejčastější výčitky, které zaznívají od lidí na sklonku života. Přátelství je totiž jednou z největších opor, kterou si během života můžeme vytvořit. Přesto na něj v každodenním shonu často zapomínáme. Práce, rodina, povinnosti – to vše nás odvádí od péče o vztahy, které pro nás kdysi tolik znamenaly.
Umírající lidé často litují, že nevěnovali více času těm, kteří s nimi sdíleli radostné i těžké chvíle. „Staré přátelství je jako poklad, který se však ztrácí, pokud ho neudržujeme. Na konci života si lidé uvědomí, jak málo času a energie mu věnovali,“ vysvětluje Bronnie Ware. Tato výčitka nám připomíná, že přátelství není samozřejmost, ale něco, o co je třeba pečovat.
Zdroje: Kniha B. Ware: Čeho před smrtí nejvíce litujeme, The Guardian, CNBC
