Filip Turek se v posledních týdnech ocitl v centru vyhrocené debaty o budoucnosti české energetiky. Téma větrných elektráren vyvolává silné emoce a na nedávném kulatém stolu ve Sněmovně došlo k nečekaně ostrému střetu. Diskuze s odborníky se nesla ve velmi napjatém duchu. Znovu se tak potvrdilo, jak propastně se politické vize liší od tvrdých dat.
Ostrá výměna názorů ve Sněmovně
Na akci pořádané ve Sněmovně se řešily chystané akcelerační zóny pro výstavbu nových zdrojů. K mikrofonu se dostal Filip Turek s tvrzením o celkové neefektivitě těchto technologií v zimních měsících. Poukázal na chybějící produkci tepla, kterou běžně zajišťují uhelné bloky.
Jeho slova nenechala v klidu analytika Martina Abela ze spolku Klimatická žaloba. „Řekl jste pár dobrých věcí, ale v zásadě to byly nesmysly,“ vmetl mu do tváře. Analytik dodal, že veřejný prostor je kvůli podobným výrokům zbytečně zaplevelován nepodloženými informacemi. Turek okamžitě zpochybnil analytikovu odbornost. Přišla mimořádně pohotová reakce. Abel opáčil, že se probírané problematice věnuje na každodenní bázi. Nabídl nespočet odborných brífinků a radit by si nechal snad jen při výběru vozů kategorie SUV.
Podle reakcí přítomných působil Turek po této slovní přestřelce zaskočeně a v diskuzi tahal za kratší konec.
Odmítání aktivistů s alobalem na hlavě
Padala další silná slova a celková atmosféra v sále houstla. Turek trval na svém a tvrdil, že solární a větrné parky nemohou reálně nahradit stabilní dodávky z tradičních zdrojů. Když z publika zazněla poznámka o bezproblémové funkčnosti tepelných čerpadel, diskuze se rychle stočila k dotacím a mrazivému počasí. Místností se v tu chvíli ozvalo velmi zřetelné povzdechnutí.
V následném rozsáhlém rozhovoru se snažil situaci uklidnit. Sám sebe pasoval do role pragmatika hledajícího kompromis. „Takoví blázni existují a já se s nimi nebavím,“ odpověděl na dotaz ohledně radikálních odpůrců větrníků s alobalem na hlavě.
Stejně tak rovnou odmítl fanatiky prosazující plošné zastavění české krajiny tisícovkami stožárů. Popřel i údajné schůzky se slovenskou aktivistkou Katarínou Ondrušovou. Na podobné aktivity prý jednoduše nemá čas a jedná výhradně s úředníky a energetiky.
Strach ze solárních baronů
Velkým tématem veřejných debat bývá reálná zátěž pro obyvatele. Příkladem je kauza muže ze Šumperska, jemuž nedávno postavili vysoké turbíny necelého půl kilometru za domem a stěžuje si na hluk. Turek má v tomto ohledu jasno. Podobná zařízení by podle něj měla stát výhradně podél dálnic, na rekultivovaných skládkách nebo ve vojenských prostorech.
Dlouhodobě kritizuje i ekonomickou stránku energetické transformace. Situaci přirovnává k dřívějším problémům se solárními barony, kdy spotřebitelé masivně dotovali provoz z vlastní kapsy. Upozorňuje na nutnost obrovských ploch, masivních kabelových rozvodů a závislost na plynu jako regulačním zdroji.
Ochrannou hranici pět set metrů od domů chce nyní posunout minimálně na sedm set metrů. Rozvolněnější zástavba by automaticky znamenala menší počet schválených projektů. Dotační stamiliony z Evropské unie by pak osobně mnohem raději přesměroval do podpory spolehlivé jaderné energetiky.
Odborníci mluví odlišnou řečí
Akademičtí experti vidí reálný stav věcí docela odlišně. Jiří Beranovský z Fakulty elektrotechnické ČVUT připomíná loňské jaro, kdy masivní solární výpadky v Evropě hravě vykompenzoval silnější vítr. Česká republika tuto základní pojistku postrádá a zůstává zbytečně zranitelná.
Podobně hovoří zástupci z oblasti sociologie. Bohumil Frantál z Akademie věd ČR potvrdil velmi pozitivní trend přímo z regionů. Lidé v obcích s fungujícími větrníky se jich přestávají bát. Zvyknou si na stožáry jako na běžnou součást svého okolí a v místních referendech hlasují pro jejich další rozvoj. Zbytečně vyvolávané obavy se tak v reálném životě téměř nikdy nepotvrzují.
