Zvuky, které většina lidí téměř nevnímá, mohou u jiných vyvolat prudké emoce a fyzické reakce. Misofonie není rozmar ani přecitlivělost. Jedná se o reálný neurologický problém. Ten pak komplikuje mezilidské vztahy i každodenní fungování.
Nepříjemnost, která přeroste v paniku
Misofonie, tedy doslova nenávist ke zvukům, se projevuje silnou negativní reakcí na určité zvuky. Nejčastěji jde o mlaskání, žvýkání, hlasité dýchání, srkání, cvakání propiskou nebo tikání hodin. Spouštěče bývají opakující se a rytmické zvuky, které jiní vnímají jako zcela běžné a ani jim nevěnují pozornost.
Lidé s touto poruchou často popisují intenzivní vnitřní napětí, podráždění, neklid nebo dokonce vztek či náhlý nával zlosti. Tyto pocity mohou být tak silné, že vedou ke snaze utéct, zakrýt si uši nebo přerušit kontakt s lidmi, kteří daný zvuk vydávají. Mozek při misofonii reaguje na běžné zvukové podněty jinak, než je pro ostatní obvyklé. Vnímá je jako hrozbu, nebo něco, před čím je se potřeba bránit, což vyvolává stresovou reakci.
Problém, který není na první pohled vidět
Misofonie se často objevuje už v dětství nebo dospívání, ale mnoho lidí o svém stavu dlouho mlčí. Běžné okolí totiž jejich reakce nechápe a považuje je za přehnané nebo neslušné. U dětí je mohou mnozí považovat za rozmazlenost nebo obyčejné provokování. To může vést k izolaci, zhoršeným vztahům i ztrátě sebevědomí.
Typická situace nastává u společného jídla. Pro zdravého člověka je mlaskání, hlasité polykání či srkání drobná nepříjemnost. Pro někoho s misofonií ale může znamenat zásadní problém. Postižený raději odejde od stolu, vyhýbá se rodinným setkáním nebo nosí sluchátka, aby se ochránil. V extrémních případech dochází k panickým záchvatům nebo výbuchům hněvu, kterým okolí nerozumí.
Zatím bez oficiální diagnózy
Misofonie zatím není zařazena mezi oficiálně uznávané diagnózy ve většině zdravotnických systémů, včetně našeho. Přesto ji vědecká komunita začíná čím dál víc vnímat jako reálný problém. Podle nich si rozhodně zaslouží pozornost.
Přesná příčina poruchy zatím není známá. Odborníci se však shodují na tom, že jde o neurologický jev, ne o psychickou slabost. V některých případech se misofonie vyskytuje společně s úzkostnými poruchami nebo poruchou pozornosti. Léčba jako taková neexistuje. Mnoho lidí nachází úlevu v terapii, relaxačních technikách nebo používání bílého šumu.
Pomáhá také samotné pojmenování problému. Mnoho lidí až v dospělosti zjistí, že jejich potíže mají jméno a že nejsou sami. To přináší nejen úlevu, ale i první krok k lepšímu zvládání.
