Na začátku si říkáte: „Vychoval jsem ho dobře, proč se teď chová, jako bych byl z jiného vesmíru?“ A vaše dospělé dítě si možná myslí: „Proč mě pořád soudí? Nevidí, že jsem dospělý?“ Mezigenerační konflikty nejsou známkou selhání, ale přirozenou součástí života. Přesto mohou vztahy mezi rodiči a jejich dospělými dětmi pěkně skřípat. Jak najít společnou řeč, když jste každý vyrostl v jiném světě?
Když zkušenost naráží na svobodu
Zdrojem třenic bývají často rozdílné hodnoty. Rodiče vkládají do dětí své životní zkušenosti, očekávání a často i nevyřčené sny. Dospělé děti si ale chtějí vyšlapat vlastní cestu – třeba úplně jiným směrem.
Naráží se například u kariéry („proč nejdeš na jistotu?“), partnerských voleb („tenhle ti nesahá ani po kotníky!“) nebo výchovy vnoučat („my jsme vás přece taky vychovali – a přežili jste!“). A i když to myslíme dobře, z našich rad se snadno stane kritika.
Vedle hodnot je kámen úrazu také styl komunikace. Rodiče často sklouzávají k mentorování, děti se uzavírají nebo odmlčují. Obojí vede ke spirále nepochopení a tichého zklamání. A pak se člověk diví, že se o víkendu nikdo nestaví.
Když mluvíme – ale neslyšíme
Zásadní dovedností pro zlepšení vztahů je aktivní naslouchání. To neznamená čekat, až ten druhý domluví, abyste mu mohli říct, proč se mýlí. Znamená to snažit se porozumět, proč to vidí jinak. Přijmout, že jeho pohled není útok, ale jiná zkušenost.
Pomáhá i nastavení jasných hranic. Rodiče by měli respektovat autonomii dospělých dětí, i když s jejich rozhodnutími nesouhlasí. A děti by zase měly dát najevo, že o rodiče stojí – jen ne o jejich každodenní kontrolu.
A co očekávání? Méně je více. Když si přestaneme promítat ideály do svých blízkých, dáváme jim šanci být sami sebou. A sobě taky.
Společný čas jako lék
Chcete-li zlepšit vztah, dělejte věci společně. Ne jen „volat, že nepřijedou“, ale zažít něco, co vás spojí. Společné vaření, výlet, nebo jen obyčejná procházka a vzpomínání na staré časy. Může to být víc než tisíc slov.
Důležitá je i trpělivost. Uvědomění, že rozdíly jsou přirozené. Že nemusíme být stejní, abychom si mohli být blízcí. A že láska se někdy neprojevuje pochvalou, ale třeba tím, že vás někdo i přes nesouhlas pořád zve na nedělní oběd.
Zkrátka – rodinné vztahy jsou jako zahrada. Když je zaléváme respektem, porozuměním a trochou humoru, rozkvetou. A možná zjistíte, že ten váš „jiný vesmír“ není zas tak daleko.
Zdroje: theses.cz, novinky.cz, prozeny.cz, flowee.cz