Peklo o rychlosti 300 km/h. Čtyři roky od tornáda, které změnilo tvář Moravy

Hrušky po tornádu, FOTO: Tadeáš Bednarz, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons

Lužice (2021), FOTO: Tadeáš Bednarz, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons

Pánov (2021), FOTO: Tadeáš Bednarz, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons

Lužice (2021), FOTO: Tadeáš Bednarz, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons

Je až k nevíře, že uplynuly čtyři roky od doby, co byla celá republika v šoku z toho, co se odehrálo na jihu Moravy, konkrétně Břeclavsku a Hodonínsku. Tamní obyvatelé zažili něco, co by člověk nepřál ani největšímu nepříteli. Poznali ničivou sílu tornáda. Něčeho, co na jižní Moravě nikdo nečekal.

Mohl to být den jako každý jiný. Jenže čtvrtek 24. června se navždy zapsal do smutné historie. Břeclavskem a Hodonínskem se totiž prohnala rána se silou 300kilometrového větru, která změnila tvář pěti obcí na jihu Moravy a otiskla se hluboko do životů těch, kdo ji přežili.

Síla, která roztrhala domy i vztahy

Večer 24. června 2021 se v okolí Břeclavi a Hodonína spustilo peklo. Tornádo, nejsilnější v historii novodobé České republiky, zasáhlo Hrušky, Moravskou Novou Ves, Mikulčice, Lužice a části Hodonína. Zabilo šest lidí, zdemolovalo přes 1 200 domů a zanechalo za sebou spoušť připomínající záběry z válečných zón. Tornádo se zastavilo kousek od Ratíškovic. Ještě před tím s sebou ale vzalo kus lesa na Pánově a tím navždy změnilo celou krajinu.

Katastrofa změnila i vztahy. Kateřina a Filip z Mikulčic vzpomínají na období totálního kolapsu. „Měsíc jsme žili doslova jako poustevníci. Vařili jsme na plynové bombě, nefungovala tu elektřina. Přebývali jsme v jediné místnosti a široko daleko nikdo další moc nezůstal,“ popisovala paní Kateřina pro SeznamZprávy.

Její partner přiznal, že jim dny po bouři přerostly přes hlavu. „Už nám z toho hrabalo. Hádali jsme se. Tornádo nás zpočátku rozdělilo.“ Tornádo jim zničilo dům i většinu penzionu. Nakonec ale přišel velký obrat. „Uvědomili jsme si, jak jsou životy křehké. Tornádo nám dalo takový políček, tak jsme se vzali.“

Tváře zkázy a tichá hrdinství

Scéna, která se odehrávala v nemocnici v Hodoníně, připomínala spíš frontovou linii než krajskou nemocnici. Do nemocnice začali vozit zraněné zcela vším, co mělo kola – sanitkami, policejními vozy, ale i civilními auty.

„Někteří museli rovnou na operaci. Vzpomínám si na zlomené končetiny i proražený hrudník. Všude byla spousta krve, mnozí naříkali. V tu chvíli jsem si pomyslel, že takhle nějak asi vypadá válka,“ uvedl pro Hodonínský deník Antonín Tesařík, který byl tehdy v nemocnici na postu ředitele.

Mohlo by vás zajímat:

Ulice ožívá starými křivdami. Soňa se vrací a hned v úvodu dojde ke konfliktu

Spousta naříkání

Jiří Dostál, velitel dobrovolných hasičů v Hodoníně, přijel na místo jako jeden z prvních. „Katastrofální scéna, jako na frontě. Poskytovali jsme první pomoc a převáželi zraněné do nemocnice,“ popsal Deníku. Zachránil ženu z převráceného auta, která byla celá pořezaná od skla. „Když jsem ale asi za půl hodiny přijel znovu, už tam bylo asi sto lidí. Spousta krve a naříkání.“

Domy se postavily znovu, ale katastrofa zanechala v obyvatelích šrámy a vzpomínky, které jen tak z hlavy nevymažou. Byly vysazeny i nové stromy a lesy, než ale znovu obrostou a zalesní krajinu, tak to ještě potrvá dlouhé roky.

Mohlo by vás zajímat:

Ulice ve středu: Adriana se cítí dotčená, Vlasta chce zmizet, Matějova omluva a Miloš slaví