Státní aparát minulého režimu na jedné straně tvrdě potíral jakýkoliv projev soukromého podnikání, na straně druhé záměrně pěstoval úzkou skupinu velmi bohatých umělců. Prominentní tváře tehdejší populární hudby si díky štědrým honorářům a neuvěřitelným prodejům desek přicházely na pohádkové jmění. Zlaté hlasy plnily sportovní haly po celé republice a za svou neúnavnou práci inkasovaly sumy dalece přesahující tehdejší chápání obyčejných pracujících. Peníze za socialismu do hudebního průmyslu zkrátka proudily v obrovských objemech.
Jakešův vztek na Červeném Hrádku
Komunistický funkcionář Milouš Jakeš ve svém slavném projevu z léta 1989 veřejně obnažil platy hudebních hvězd. „No tak řekněme paní Zagorová, je to milá holka, všechno, ale ona už tři roky po sobě bere šest set tisíc každý rok. A další. Ne šest set, milion, dva miliony berou. Jandové a jiní… Každý rok,“ stěžoval si tehdejší šéf strany před stranickým publikem.
Vrcholný představitel moci tak národu naservíroval reálná čísla pocházející z oficiálních účetních knih státních agentur. Obyčejný člověk s průměrnou mzdou kolem dvou a půl tisíce korun poslouchal tyto závratné cifry s otevřenou pusou a obrovským úžasem.
Peníze z dvojáků a vinylů
Samotní umělci si vysoké odměny museli odpracovat přímo na pódiích. Zpěvák Vítězslav Vávra před lety pro stanici CNN Prima News potvrdil obrovskou ziskovost koncertování a uvedl tehdejší čísla na pravou míru.
„Když slyším, jak někteří kolegové s odstupem let naříkají, že to na zbohatnutí nebylo, neříkají pravdu. Třeba v roce 1982, kdy byl průměrný plat nějakých 2 500 korun, jsme měli třicet vystoupení za měsíc, vždy dvojáky, jedno odpoledne, jedno večer, a já měl za jeden kšeft 600 korun hrubého. Takže celkem nějakých osmnáct tisíc za měsíc,“ zněla jeho přesná slova k dobovým výdělkům.
Koncerty navíc skvěle doplňovaly fenomenální prodeje vinylových desek z monopolního vydavatelství Supraphon. Interpret dostával z každého prodaného kusu fixní desítky haléřů, což při stotisícových nákladech pokaždé znamenalo ohromný balík peněz pro konkrétního autora.
Úspěšný zpěvák tak zpravidla obdržel jednorázovou finanční injekci kolem osmdesáti tisíc korun za jediné vydané album. Obyvatelé Československa totiž nakupovali tuzemskou hudební produkci v naprosto nevídaných objemech a z interpretů dělali skutečné boháče.
Marky pro Karla Gotta
Zcela výsadní postavení na trhu si vybudoval Karel Gott díky své možnosti pravidelně vystupovat v západním Německu. Za jeden dlouhý večer po boku Orchestru Ladislava Štaidla v roce 1982 vyinkasoval sto šedesát tisíc korun a domů si z tohoto obnosu odvezl čistých sto dvanáct tisíc.
Finanční koláč se následně poctivě dělil i mezi doprovodné muzikanty. „Karel měl za jeden koncert 70 procent a já dvě a půl procenta, což tehdy bylo asi 250 západoněmeckých marek, v přepočtu asi 4 000 korun, a to bylo, myslím, velmi krásné. Kapelník Láďa Štaidl to rozděloval velmi spravedlivě,“ zavzpomínal před časem v pořadu ČT art PopStory hudebník Ondřej Soukup.
Dvě stě padesát štací
Obrovské dobové honoráře odpovídaly tehdejšímu extrémnímu pracovnímu tempu populárních umělců. Zpěvačka Hana Zagorová zvládala odehrát osmadvacet náročných představení měsíčně a účtovala si stabilních šest set korun za každý odehraný koncert. Zlaté hlasy se v podstatě nezastavily a trávily většinu roku na nekomfortních cestách po republice.
Masivní zátěž potvrdil i Dalibor Janda s vysvětlením, že peníze přesně odrážely reálnou dřinu celého velkého štábu. „My jsme si ty peníze vyjezdili. 25 koncertů za měsíc, 250 koncertů za rok. Brali jsme 600 korun za koncert. To je, jako kdyby Michael Jackson zpíval za 50 dolarů za koncert. Tím, že jsem prodával statisíce desek a navíc jsem byl autorem hudby většiny skladeb, se to někde muselo projevit,“ upozornil hudebník v rozhovoru pro web Prima Ženy.
