Apollo 11. Už při tomto názvu se lidem vybaví samotná mise na Měsíc. Šlo o nejslavnější misi celého programu Apollo, během které spočinuli američtí astronauti na povrchu jediného satelitu naší planety. Právě tímto letem vyvrcholily vesmírné závody mezi SSSR a Spojenými státy. Jak probíhal slavný krok a jaké největší riziko astronautům hrozilo?
Na Měsíc a zase zpátky
Když měl výročí pořad České televize Hyde Park civilizace, byli hosty jaderná inženýrka Dana Drábová a astrofyzik Jiří Grygar. Ten, pro mnohé asi překvapivě, na otázku dalších letů na Měsíc konstatoval, že už by tam lidskou posádku dnes nevyslal. Zdůvodnění bylo čistě praktické.
Krom toho, že všechny úkony, které by tam posádka dělala, už zvládají sondy a další nástroje, u živých astronautů je vždy nutné řešit také návrat na Zemi. A právě úkolem posádky ve složení Neil Armstrong, Buzz Aldrin a Michael Collins bylo nejen přistát na Měsíci, ale hlavně se vrátit zpátky.
Ruční řízení
Asi neexistuje vesmírná mise, která by probíhala zcela podle plánu. U Apolla 11 selhala během přistávání automatika, takže velící Neil Armstrong musel lunární modul pilotovat ručně. Jejich „Eagle“ i tak přistál 20. července 1969 v Moři klidu, jak bylo původně cílem. Výstup na povrch Měsíce byl v plánu druhý den.
Trojice má svou hvězdu na hollywoodském chodníku slávy, což si mnozí konspirátoři vykládají jako důkaz toho, že to bylo celé nahrané na Zemi ve studiu. Jde ale o zásluhu za rekordní živý přenos, který byl suverénně nejdelší v historii a dívalo se na něj také nejvíce lidí najednou.
Vstup do nového světa
Valná většina světových médií vysílala tento historický okamžik v živém přenosu, protože modul měl samozřejmě kamery. Krátce před čtvrtou ráno středoevropského času otevřel Neil Armstrong dveře. Po několika nejistých krocích se jeho noha jako první lidská dotkla měsíčního prachu. Ve 21:56 houstonského času pevně položil levou nohu na měsíční povrch a prohlásil: „Je to malý krok pro člověka, ale obrovský skok pro lidstvo,“ jak uvádí NASA.
Náplní mise bylo focení, natáčení, umístění sond a dalších vědeckých přístrojů. Stejně tak sběr vzorků hornin, které končily ve dvou speciálních boxech. Na povrchu satelitu tak dohromady strávili cca dvě hodiny.
Hladký odlet
Start na zpáteční cestu, a hlavně oběžnou dráhu byl suverénně nejrizikovější částí celé výpravy. Asi sedm minut musel motor modulu běžet bezchybně, Aldrin s Armstrongem totiž potřebovali dosáhnout správné výšky. Neexistovalo totiž náhradní řešení, v případě selhání by všichni tři zůstali na Měsíci.
Američtí hrdinové se na modrou planetu vrátili 24. července 1969. Jedinou potíží zpáteční cesty tak bylo otočení modulu po dopadu do oceánu. První minuty v „domácích vlnách“ tak trávili hlavou dolů.
Rodiny musely počkat
Ne, nejednalo se o nějaké výslechy nebo podobné nesmysly. Protože se ale všichni tři vrátili ze zcela cizího prostředí, musely počkat jak rodiny, tak i přátelé. Na astronauty totiž čekala třídenní zdravotní karanténa. Šance na mimozemský patogen byla sice minimální, šlo však o rutinu vesmírného cestování. Žádné „breberky“ se nenašly a mohlo tak začít vítací turné po amerických metropolích.
„Apollo 11 — a také mise, které následovaly — změnily naše chápání pilotovaných letů do vesmíru, Měsíce i nás samotných. Chtěli jsme naplnit závazek prezidenta Johna F. Kennedyho: odvést svou práci, udělat ji správně a předběhnout Sověty na Měsíc, a zároveň podpořit myšlenku celosvětového míru,” řekl loni Buzz Aldrin magazínu People.
Aldrin rovněž dodal, že jejich mise přispěla k budoucnosti lidstva: „Mars je dalším logickým domovem pro lidstvo – místem, které kdysi vypadalo a působilo úplně jinak, a může tak vypadat znovu. Je to náš budoucí domov. Země je vzácná. Lidstvo je vzácné. Ale Mars je jasným dalším krokem ve vývoji našeho druhu směrem do vesmíru.”
Zdroje: NASA, People, StoPlusJednicka, SeznamZpravy, PlusRozhlas
.jpg){kind=link}
