Byla to zcela obyčejná neděle, únor roku 1976. V Brně plynulo všechno svým běžným uvolněným tempem, ale z jedné zastávky se měl stát brzy ostrůvek smrti. Voda, která už nějakou dobu unikala z poškozeného potrubí, totiž pod povrchem vytvořila smrtící past. A zachránkyně cizího života se měla stát její nikdy nenalezenou obětí. Marie Bartošová se tehdy ve snaze pomoci propadla a už ji nenašli.
Peron na Pekařské
Dne 15. února 1976 se tu cestující v klidu pohybovali po nástupišti tramvaje. Najednou se ale jeden úsek propadl a do této jámy spadl Miroslav Šudák. Kolemjdoucí se většinou zmohli na zděšené přihlížení, jedna žena však podnikla osudový krok. Pětačtyřicetiletá Marie Bartošová duchapřítomně zasáhla, což ji ovšem za několik chvil stálo vlastní život.
Muž se dokázal i s její pomocí zachytit kabelů podzemního vedení, které teď volně trčely ze země. Bartošová ale takové štěstí neměla. Během jejího pohybu se propadla ještě nižší vrstva, takže ji proud bahna a vody strhl do brněnského podzemí. Tam se utopila ve tmě v kalné vodě.
Záchrana bez výsledku
Na místo záhy přispěchali jak hasiči, tak další složky komunálních služeb. Šudáka zachránili celkem bez problémů, tělo Bartošové ale už nikdy nikdo nenašel. Dalším úkolem všech záchranářů i dalších povolaných tak bylo zjistit, jak mohlo k něčemu takovému vlastně dojít.
Staré potrubí
Na vině bylo staré litinové potrubí instalované ještě v roce 1872. Už týden před tímto propadem vozovky z něj totiž začala unikat voda. Ta pak v podzemí vymlela více jak 300 metrů krychlových hlíny. Vznikla tak obrovská kapsa krytá jen nahoře stále tenčí vrstvou právě vozovky.
Vše tak postupně vlastně čekalo jen na dostatečnou zátěž. Během normálního provozu tramvají i aut ovšem tuto událost nikdo nezachytil, nic nenasvědčovalo blížící se katastrofě. Tragédie se sice dostala i do tisku, všechny sdělovací prostředky se však omezily jen na velmi stručné sdělení. Úřady se tehdy obecně snažily mít věc rychle z krku.
Spílání úřadům, pátrání bez výsledku
Odhalení příčiny eroze stavebních základů vyústilo ve vlnu kritiky na adresu místních autorit. Byla jim vyčtena hlavně nečinnost, protože měly vědět o potenciálním riziku. Ani další pátrání nevedlo k žádnému výsledku. Případ byl proto uzavřen a Marie Bartošová prohlášena oficiálně za mrtvou.
Příčina smrti byla stanovena na kombinaci utonutí, udušení a zranění způsobené pádem do propasti. Manžel Bartošové žádal o odškodnění a příspěvek na pamětní desku, Národní výbor ho však tehdy odmítl. Odškodněn za ušlý zisk byl jen zachráněný Šudák.
Opět na světle
Tragédie se však dostala opět pod drobnohled v roce 1992. Kousek od výpustě kanalizace byly totiž nalezeny lidské ostatky. Několik kostí, a hlavně lebka vyvolaly dohady, že jde právě o tělo utonulé Bartošové. I přes důkladnou forenzní analýzu se však totožnost nepodařilo jednoznačně prokázat. „Město vzniklo na měkkých spraších, do kterých se dobře hloubilo a vyzdíval se sklepy,“ upřesnil pro ČT znalec brněnského podzemí Aleš Svoboda. Celá síť je tak velmi spletitá a rozsáhlá.
Otázka posledního odpočinku případně dalších okolností jejího skonu je tak stále otevřená. Dům v ulici kousek od zastávky nese od roku 1993 pamětní desku, která smutnou věc připomíná. Vedení města tak vyjádřilo svou soustrast k tragédii pramenící z lhostejnosti.
Další zajímavosti si můžete přečíst tady.
Zdroje: PoznatSvet, CeskaTelevize, CoSeDejeBrno
