13. prosinec patří v kalendáři ženskému jménu Lucie a tím pádem i svaté Lucii, jedné z nejuctívanějších světic. Připomínají si ji katolíci, pravoslavní i luteráni, a její odkaz zasahuje hluboko do lidové kultury i magických pověr. V některých regionech byla symbolem světla, jinde naopak strašidlem zimních nocí.
Panenská mučednice, kterou nezlomil ani císař
Lucie se narodila na přelomu 3. a 4. století v Syrakusách na Sicílii. Pocházela z dobře situované rodiny a už jako malá složila slib čistoty. Ten ale nepočítal s plány její matky, která ji chtěla výhodně provdat. Až když byla sama zázračně uzdravena na přímluvu sv. Agáty, pochopila Luciino rozhodnutí.
To, co následovalo, se neslo ve znamení odvahy a krutosti. Snoubenec, zrazený jejím odmítnutím, ji udal jako křesťanku. Byla odsouzena k veřejnému zneuctění, ale podle legend se ji nepodařilo přemístit. S dívkou nepohnuli ani vojáci, ani volský potah. Nepomohla ani vařící smůla, nakonec jí kat proklál krk. Svědectví o její víře ale zůstalo navždy zapsáno mezi světce.
Lucie je dnes považována za patronku slepých, nemocných s očními potížemi, ale i sklářů, švadlen nebo skautských světlušek. Její jméno pochází z latinského „lux“, tedy světlo.
Od legendy k průvodům, maskám i dětskému pláči
Svátek sv. Lucie připadá na 13. prosince. V době juliánského kalendáře to byl den zimního slunovratu, tedy nejdelší noc v roce. Snad právě proto se kolem její památky vytvořily temné a silně zakořeněné lidové pověry.
Lucie se proměnila v tajemnou postavu s bílou rouchem a maskou. V některých krajích chodila od stavení ke stavení, mlčky kontrolovala čistotu domácnosti a hrozila dětem nožem nebo dlouhým nosem. Na Přerovsku se o Lucii starali rozverní mládenci a převlečení za strašidelnou ženu s koštětem, peroutkou nebo vařečkou vymetali rohy a kontrolovali, jestli už je uklizeno na Vánoce.
Magická moc sv. Lucie měla chránit i hospodářství – třeba přidáním kousku těsta s kořením kravám do krmiva, aby na ně nemohly čarodějnice. V některých krajích se věřilo, že čarodějnice se právě v tuto noc slétají a kují zlo. Nejčastěji prý na Radhošti.
Podle pranostik je Lucie královna noci, která „upije“ tmu, ale „nepřidá dne“. Zvlášť známá je i ta, která říká, že počasí od sv. Lucie do Štědrého dne předznamenává počasí v jednotlivých měsících následujícího roku.
Severské světlo naděje a lucerny na vodě
Zatímco v českých zemích Lucie dlouho vzbuzovala spíše respekt, ve Skandinávii se proměnila ve světlonošku a symbol naděje. Tradice průvodů ke cti svaté Lucie se rozšířila ve Švédsku v 19. století. Dívky v bílých šatech, jedna z nich se svíčkovým věncem na hlavě, zpívají píseň Santa Lucia, nosí lussekatter, tedy šafránové bochánky, a přinášejí světlo do temných prosincových rán. Nejkrásnější na tom je, že si každé město volí vlastní Lucii, často mezi školními dívkami.
Nádherný zvyk připomínají i Bavoři. Ve městě Fürstenfeldbruck děti vytvářejí papírové modely domů se svíčkami a ty pak pouští po řece Amper. Tradice vznikla po záplavách v 18. století jako dík světici, která měla nad vodou bdít.
Relikvie sv. Lucie byly během staletí několikrát přeneseny. Dnes odpočívá v benátském kostele San Geremia, kde je její tvář zakrytá stříbrnou maskou. Na fasádě najdeme nápis, který prosí, aby Lucie přinesla světlo a mír celému světu.
