Být hlavním tatérem v Osvětimi zní jako krutý paradox. Slovák Lale Sokolov tuto skutečnost o své osobě tajil více jak půl století, zachránil si tak ovšem život. Těm, kteří přišli do tohoto místa smrti, musel do kůže vytetovat nechvalně proslulá čísla, která je identifikovala. Jeho příběh pak odhalila kniha i seriálová verze.
Slovenské Krompachy
Městečko Krompachy se nachází v Košickém kraji a po pádu Rakouska-Uherska tu žily asi čtyři stovky Židů. Jedním z nich byl i Ludwig Eisenberg, nikdo mu ale neřekl jinak než Lali nebo Lale. Když mu bylo 26, přihlásil se dobrovolně do transportu směr Osvětim. Naivně se totiž domníval, že tím vykoupí svou rodinu.
Tyfus a čísla
Jen co dorazil, dostal za úkol stavbu nových bloků. Vydržel ale jen krátce, protože záhy onemocněl břišním tyfem. Ironií osudu mu právě bolestivá nemoc zachránila život. Ve špitále se totiž seznámil s Francouzem Pepanem, který novým vězňům tetoval identifikační čísla.
Zákrok měl dvě úrovně mučení. Zaprvé dost bolel, zadruhé tam nacisté odebírali lidem identitu a redukovali je právě jen na to číslo. Skrze tetování se tak vězni stali jen položkou v seznamu.
Osvětimský tatér
Lale se stal Pepanovým asistentem, po náhlém zmizení svého školitele i hlavním tatérem. To znamenalo i více proviantu a Lalemu se výrazně zvýšila šance na přežití celého vězení. Spal ve vlastní místnosti, skrze kontakt s vězni mohl i obchodovat a pomáhat. Dovedl tak opatřit léky, předat potraviny, musel ale vycházet s dozorci.
Podobnou roli jako Lale Sokolov zastávali v Osvětimi i další vězni. Podle historiků z památníku v Osvětimi však záznamy o jejich jménech většinou chybí. „Většinou šlo o vězně z prvních transportů, kteří byli pověřeni těmito úkoly, ale nepřežili, nebo své role nikdy nepřiznali,“ uvedl ředitel památníku Piotr Cywiński pro časopis Time. Lale se tak stal nejen symbolem těch, kteří přežili, ale i jedním z mála, kdo svůj příběh otevřeně vyprávěl.
Příběh, který čekal 50 let
Později Slovák odmítal, že by s nacisty spolupracoval. Jednoduše potřeboval přežít, současně se snažil zachránit další Židy. Jeho strach z nařčení z kolaborace vedl k tomu, že se o svou minulost podělil až po více jak půl století. Příběh knihy a následně filmu Tatér z Osvětimi tak spatřil světlo světa v roce 2003.
Jeho mlčení nebylo náhodné. Strach z nařčení z kolaborace byl mezi přeživšími běžný, a to nejen na Slovensku. V poválečné Evropě se těžko hledala hranice mezi tím, co byl pragmatický boj o přežití, a co už bylo vnímáno jako zrada. Podobně jako členové Sonderkommanda, kteří byli nuceni pomáhat u plynových komor, i Lale Sokolov nesl své trauma v tichu. Mlčel nejen kvůli sobě, ale také kvůli své ženě Gitě, která si přála minulost uzamknout navždy.
Ruka v ruce, doslova
Předtím totiž Lale slíbil své ženě Gutě, že o společných prožitcích války nebudou nikdy a s nikým mluvit. Ona se do Osvětimi dostala na prahu plnoletosti, Lale se do ní zamiloval už když ji měl „v ruce“. Navzdory místu plnému smrti se v obou zrodila láska. Režim je pak rozdělil, protože Lale musel do Mauthausenu, Gitu čekal pochod smrti.
Zbyla mu jen sestra
Tatér se po válce vrátil na Slovensko, kde našel jen sestru. Nedokázal ale zapomenout na Gitu, kterou hledal skoro bláznivým, současně ale logickým způsobem. Bratislava byla tehdy uzlem pro vracející se přeživší. Lale tak týdny čekal na bratislavském nádraží, až Gitu náhodou potkal na jedné z okolních ulic.
Pryč z Evropy
Manželé si otevřeli textilní továrnu a změnili příjmení na Sokolovovi. S převzetím moci komunisty ho však čekalo vězení, po propouštění emigrovali do Austrálie, usadili se v Melbourne. Po smrti Gity se s pomocí syna Garyho rozhodl odhalit, co všechno zažil v místě za zdmi a ostnatým drátem. Jeho syn se ho jednou pokusil cenzurovat, když zjistil, že se s budoucí ženou intimně stýkal ještě před svatbou.
Tři roky povídání
V roce 2003 se Lali spojil s australskou spisovatelkou Heather Morrisovou. Ta pak 3 roky zpracovávala jeho dramatické vyprávění, které nenahrála ani nezapsala. Rychle totiž poznala, že diktafon nebo zápisky vše naruší a Lali se uzavře. Po knize přišla i série, ale ani jednoho se Lali už nedožil. Skonal v roce 2006 ve věku 90 let. „Když jsi se vzbudil a byl jsi naživu, byl to vždy dobrý den,“ vzpomínal na nejtěžší momenty svého života v knize.
Zdroje: DatabazeKnih, iDnes, Time
_b.jpg){kind=link}