Navzdory zákazu, radiaci i neustálým varováním vědců zůstává v černobylské uzavřené zóně hrstka žen, kterým nikdo neřekne jinak než bábušky. Jsou tvrdohlavé, houževnaté a odhodlané. Pro ně je domov důležitější než jakékoli riziko.
Sto let samoty (a radiace)
Černobylská zóna, rozdělená na 30kilometrovou a 10kilometrovou oblast, je od jaderné havárie z roku 1986 považována za neobyvatelnou. Přesto zde žije kolem stovky původních obyvatel – samoselů, tedy lidí, kteří se po evakuaci rozhodli vrátit domů. Většinou jde o starší ženy, které se cítí spjaté s půdou, hroby svých blízkých i vzpomínkami. „Kdybych byla v Kyjevě, už bych dávno byla mrtvá,“ říká jedna z nich v dokumentu Bábušky z Černobylu.
Radiace tu sice přetrvává, ale život jde dál. Bábušky se starají o zahrádky, chovají slepice, kozy, husy a mezi panáky vodky zpívají, nadávají i oslavují víru. Žádná moderní civilizace, signál mizivý, voda ze studny, zásoby zřídka. Ale ony jsou doma.
Mezi poryvy větru a vlky
Život v zakázané zóně není jen romantický návrat ke kořenům. Po havárii se vesnicemi toulali vojáci i rabující, divoká zvěř se přemnožila, krysy lezly až do postelí. Maria z Kupovatého dnes pečuje o desítky koček po své zesnulé sestře a s láskou vzpomíná, jak její kocour kdysi zachránil dům před krysami. Valentina Borisovna, nejznámější z bábušek, se po návratu zjistila, že její rodný dům byl zbourán. Přesto zůstala a žije tam dodnes – společně se svou fenkou Danou a sbírkou satirických básní.
Muži jsou mezi bábuškami spíš výjimkou. Mnozí zahynuli při likvidaci havárie nebo se už nikdy nevrátili. Děti a vnoučata těchto žen žijí mimo zónu, často v zahraničí. Bábušky tak tráví dny samy – ale se zvířaty, která se stala jejich nejvěrnější společností.
Černobyl dnes: mezi turisty, vojáky a legendami
Po odvysílání seriálu Černobyl od HBO v roce 2019 zažilo místo turistický boom. Průvodci i místní vysvětlovali, že návštěvníci se nemusí bát, že po návratu nebudou „svítit zeleně“. Pak ale přišla ruská invaze a turisté zmizeli. Dnes už je černobylská zóna přísně hlídaným prostorem na hranici s Běloruskem.
Přesto tam stále zůstávají lidé. „Ze začátku k nám chodili skoro denně měřit radiaci,“ vzpomíná pan Ivan. „Ale nás to nezajímalo. Důležité bylo, že jsme zpátky doma.“ Jak trefně říká paní Anna: „Proč bychom se měli nudit? Máme televizi, zastaví se sousedka. Kino nepotřebujeme.“
Zdroje: CSFD, Rozhlas, Newo, thebabushkasofchernobyl
