Momenty lidského těla těsně před smrtí jsou pro lidské poznání, především medicínu, zcela zásadní. Hlavním problémem zachycení tohoto stavu je jeho nepředvídatelnost. I když dokážeme do nějaké míry predikovat, kdy člověk asi zemře, samotný moment je vždy nejistý. Občas se ovšem objeví studie či experiment, který badatele posune i v tomto směru.
Co je vlastně smrt a kdy nastane?
Říká se, že jediné jistoty ve vesmíru jsou smrt a daně. Smrt je něco, co nevyhnutelně existuje v budoucnosti každého živého organismu. Protože neexistujeme věčně jako skála, jsme schopni reprodukce, jeden život přechází v jiný. Mohlo by se tudíž zdát, že právě v definici života i smrti budeme mít za dobu vědeckého zkoumání světa poměrně jasno.
Jenže ouha, i tady je to všechno poněkud nejisté. Život i smrt lze totiž vnímat z více perspektiv – vlastní vnímání, legislativní, biologická či etická.
Životní funkce
Jak se pozná život? Jazykově jednoduchá otázka, nad kterou se ale neshodnou lidé podle své profese. Biolog bude brát v potaz schopnost metabolismu, tedy výměny látek, energie, informací s okolím. Živý organismus nějak udržuje sám sebe při životě, vyvíjí se a dovede se reprodukovat.
Teolog bude operovat s termínem duše, který je biologovi obvykle cizí. Právník se bude zamýšlet nad tím, jestli má něco vůbec právní subjektivitu, jestli to dovede jednat s okolím a vnímat svoje postavení. Všechny tyto definice se navíc neustále vyvíjí, protože zjišťujeme víc o živých organismech i dalších součástech světa.
Reversní definice
Když člověk nemůže něco definovat pozitivně, je mnohdy jednodušší začít opakem. Tedy kdy už něco živé není. Angličtina proto má formulaci „damaged beyond repair“, česky lze popsat jako „podmínky neslučitelné se životem“. V praxi jde o to, že je něco poškozeno tak moc, že nelze obnovit předchozí stav.
Ještě celkem nedávno byla klinická smrt brána jako moment zástavy dechu a srdečního tepu. Ani to však nemusí být definitivní, protože existuje resuscitace, tedy proces s šancí „nahození“ systému zpět.
Problém mozku
Utichnutí srdeční funkce je pro nás aktuálně jen jakýmsi startovním bodem mnoha dalších procesů smrti. Ta totiž není jediným momentem „zhasnutí“ všeho, ale něčím jako postupným zastavováním výroby. Neurologická soustava, a především mozek totiž ještě nějakou dobu dočerpává zásoby energie.
Průlom na tomto poli přinesla studie vedená profesorem neurologie Jensem P. Dreierem. Tým v Berlíně a Cincinnati zkoumal devatero umírajících pacientů, kteří svolili s „nahráním“ posledních chvil života.
Zhasínání výroby
Badatelé zjistili, že mozek zůstává trochu naživu ještě celé minuty poté, co se zastaví srdeční činnost. Bez funkčního krevního oběhu kriticky klesá okysličení mozkové tkáně, tzv. cerebrální ischemie. Do té chvíle měli vědci celkem jasno. Všechny neurony tehdy přechází do zcela klidového režimu.
„Je to jako poslední záchrana, která má mozku pomoci šetřit energií,“ vysvětluje Dreier. Mozek se jeví jako neaktivní, ale ještě není hotovo. Za několik minut totiž přijde dosud netušená fáze intenzivní aktivity i produkce tepla. Mozek totiž nedokáže udržovat rovnováhu iontů vnitřních a vnějších buněk.
Neurony se proto depolarizují a uvolňují elektromagnetickou energii. Depolarizace se šíří tkání a je to poslední aktivita celého mozku. Jako když v továrně na pásu dojdou výrobky a pracovníci hromadně opouštění halu. Pak už jen ticho a zhasnutí světel.
Zdroje: StoPlusJednicka, OnlineLibraryWiley, FrontiersIn
