Přestože víkendové bydlení není jen českou doménou, fenomén tuzemského chataření je ve srovnání s Evropou i dalšími zeměmi nebývale intenzivní. Právě chaty a chalupy se totiž pro většinu společnosti staly druhým domovem, někdy dokonce útočištěm. Například za socialismu šlo o určitou oázu svobody před společností, kde každý kontroloval každého.
Pryč od běžnosti
„Když se přiblíží sobota, tu Fanoušové, Tondové, Máničky odhodí svoje nevinné masky. Zmocní se jich volání divočiny a stane se z nich Divoký Bill, Dlouhý Jimmy a Bledá squaw, vyhledávajíce své sruby v kaňonech Hodkoviček, soutěskách zbraslavských Kordiller.“ Tak cituje Jana Dufková z Filosofické fakulty UK pro Českou televizi článek Karla Poláčka v Českém slovu z roku 1929.
Z toho je vidět, že vlna chataření není rozhodně stará jen několik dekád. Tehdejší touha po divočině byla splněním touhy stát se na chvíli někým jiným. Patří to k přirozenosti člověka, že takový lékař chce být chvíli zedníkem nebo učitel dřevorubcem.
Zlatá éra a 60. léta
Chatařské vlny tak svým mechanismem zůstaly prakticky po každé období, kdy to bylo jen trochu možné. Jako zlatou éru lze pojmout 60. léta, protože mu přály podmínky. Volná sobota vytvořila dvoudenní víkend, s dostupností automobilů nebyla pak problém přeprava. Na rozdíl od jiných zemí u nás jde také o celkem běžnou věc.
Víkendové domy jsou jinde jen výsadou boháčů nebo aspoň lidí „dobře situovaných“. U nás je vlastní cca půl milionu rodin. V oné zlaté éře se po válce uvolnilo hrozně moc pohraničních objektů, chataření navíc podporovala vláda. Chtěla objekty využít a zamezit tak chátrání venkova.
Normalizační únik
V době utuhnutí společenské atmosféry rokem 1968 byla chata pro většinu lidí jediným místem, kde mohli žít podle vlastních představ. Právě tady měli tudíž mnozí dílničky, kde kvetl další obrovský fenomén, kutilství. A právě režim, který chtěl kontrolovat všechno a všechny, neměl nad chalupami už takovou moc.
Po revoluci nezemřelo
S pádem režimu a volností predikovali mnozí konec tohoto hobby či životního stylu. Dalo se cestovat, podnikat, tak nač nějaká chalupa? Jenže právě na venkov se lidé vraceli ještě víc. Prostředí se ale zprofesionalizovalo. Tam, kde byla dřív improvizace, přišli profesionální stavitelé. Z chalupy se stalo víc než útočiště. Byla životním stylem, pro mnohé znakem luxusu.
Elektrokola otevírají seniorům cestu ke sportu: Pomáhají, ale mají svá úskalí
Za pandemie
Obrovský boom nastal za pandemie covidu 19, kdy lidé kupovali venkovské domy a chalupy doslova „po kilech“. Z dočasného pobytu vynuceného lockdowny se kolikrát stal z chaty či chalupy druhý domov a nový životní smysl. Což jen ukazuje, že stejný mechanismus a sklon nabírá s každou dobou opravdu jen nové odstíny.
Akademické téma
A protože lidské dějiny netvoří jen rozhodnutí velkých panovníků nebo státníků, ale i životy běžných lidí, patří mezi ně i právě chataření. Ostatně existuje i samostatný obor „dějiny každodennosti“. Ten zkoumá, jak lidé žili, jak se oblékali, stravovali, jaké měli zvyky a vztahy.
„Výzkum je zpracováván metodou orální historie. Někdy máme problém lidi přesvědčit, aby pochopili, že i ten jejich jakoby obyčejný život je pro nás zajímavý,“ říká Petra Schindler-Wisten z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd. A protože jsou jen tyto výpovědi, doufejme, že se těchto osudů zachová co nejvíc.
Ulice míří na místo činu: Nové díly se natáčely pod dohledem skutečného kriminalisty
Zdroje: CeskyRozhlas, CeskaTelevize, AVCR
