Byl herec, básník života, tichý poutník i svérázný stařík, který si šel po svém. Když František Kovářík v devadesáti letech pronesl ve filmu Marečku, podejte mi pero jedinou větu, slyšel ho celý národ. A miloval ho. Ale co tomu předcházelo?
Místo obchodního příručího herec. A místo slávy prostota
Narodil se 1. října 1886 v Plzni do rodiny kameníka jako jedno z devíti dětí. Rodiče doufali, že se vyučí řemeslu a zapomene na divadlo. Jenže divadlo bylo silnější. I když mu těžký zápal plic překazil plány stát se kameníkem, ani zámečnické učiliště ho neodvedlo od ochotnické vášně. V sedmnácti odjel do Ameriky, kde měl být obchodním příručím. Místo toho hrával s krajany divadlo. Byl přesvědčený, že jeho cesta vede jinam. A měl pravdu.
Po návratu se připojil k venkovským hereckým společnostem, později působil ve Švandově divadle i Městském divadle v Plzni. Od roku 1920 se napevno usadil ve Vinohradském divadle, které se stalo jeho domovskou scénou na dlouhá desetiletí. Byl oblíbený, ale nikdy okázalý. Nevyžadoval titulní role, jeho síla spočívala v detailu. Ve výrazu, hlase, gestech.
Jeho osobnost byla stejně svérázná jako role, které hrál. Nejedl maso, odmítal cigarety, a v zimě se procházel bos. Přátelé mu přezdívali svatý muž. Nebyl religiózní v běžném slova smyslu, ale hluboce věřil v ticho, v prostotu, v přírodu. „Slyší ticho, vidí tmu. Takto ho obdařila příroda a on jí splácí,“ napsal o něm jeho kolega Ilja Prachař. Byl to muž, který nepotřeboval slávu, aby působil nezapomenutelně.
Z role vedlejší na vrchol
Na divadle i ve filmu ztvárňoval hlavně venkovany, dědečky, podivíny nebo staříky, které by jiní herci možná zahráli jako komické figurky. On jim však dodal lidskost, něhu a nečekanou hloubku. Publikum to cítilo.
Jeho herecká dráha trvala neuvěřitelných 70 let. Vystupoval už v němých filmech, ale naplno vynikl až se zvukem. Jeho hlas měl totiž zvláštní kadenci a dikci, která se nedala napodobit. Hrál desítky vedlejších rolí, ale nezapadaly. Naopak. V divákovi zůstávaly.
To největší však přišlo až v roce 1976, když už mu bylo devadesát. Režisér Oldřich Lipský ho obsadil do malé role roztomilého profesora Hrbolka ve filmu Marečku, podejte mi pero. „Já jsem Tuček, pane profesore.“ „Děkuji vám, Marečku.“ Tahle drobná výměna replik se stala nesmrtelnou. Kováříkův klidný, téměř meditativní projev, dojal generace. A přitom to byla pouhá epizoda.
V roce 1983 se ještě naposledy objevil na plátně v hořkém poetickém filmu Faunovo velmi pozdní odpoledne od Věry Chytilové. Hrál starce, který s úsměvem pozoruje svět, do něhož už nepatří. Bylo to symbolické rozloučení. Krátce nato, 1. října 1984, přesně v den svých 98. narozenin, zemřel.
Miloval ženu svého života a zůstal tátou i hercem až do konce
František Kovářík byl nejen hercem, ale i manželem a otcem. V květnu 1923 se oženil s Antonií Tyrpeklovou, která ho přežila o tři roky. Společně vychovali dvě děti – dceru Evu a syna Jana. Přestože byl v uměleckém prostředí, rodinu držel v ústraní. Nepsalo se o něm v bulváru, ani se neobjevoval na večírcích. Měl rád samotu, knihy, a dlouhé tiché procházky.
Kromě herectví se věnoval i psaní. Už ve dvacátých letech vydal knihu „Pozoruji, pociťuji, přemýšlím, věřím…“, později paměti „Kudy všudy za divadlem“. Natočil i vzpomínkový cyklus pro rozhlas a objevil se v několika televizních dokumentech, včetně Díky, pane Kříženecký. Získal titul národního umělce, Řád práce i Medaili J. K. Tyla. Byl oceňovaný, ale nikdy se tím nechlubil.
Jaké zajímavosti se pojí s natáčením legendární komedie si můžete přečíst tady.
V komedii Marečku, podejte mi pero! si jej můžete připomenout 25. prosince od 6:10 na ČT1.
