Byla to obyčejná toulavá fena, která se stala ikonou vědeckého pokroku i symbolem krutosti. Před 68 lety odstartovala do vesmíru na palubě Sputniku 2. Lajka zemřela o pár hodin později.
Toulavý kříženec ve službách Sovětského svazu
Když Sovětský svaz úspěšně vypustil první družici Sputnik 1, chystal se na další krok. Vedení SSSR chtělo světu ukázat technologickou převahu u příležitosti 40. výročí říjnové revoluce. A tak padlo rozhodnutí – vyšleme do vesmíru živého tvora. Volba padla na psa. Zvířata byla v té době považována za ideální testovací objekty. Přizpůsobivá, levná, věrná.
Lajka (původním jménem Kudrjavka) byla asi dvouletá toulavá fenka z moskevských ulic. Malá, klidná, s velkýma očima a mírným výrazem. Vědci tvrdili, že právě takové psy hledali. „Byli to moudří a chápaví psi, kteří si vážili dobrého zacházení a byli ochotni pracovat i za kousek chleba,“ vzpomínal později profesor Oleg Gazenko. Spolu s ní se na let připravovaly ještě dvě fenky, a to Albina a Mucha. O tom, proč vybrali právě Lajku, kolují různé verze. Prý los rozhodl, jiní tvrdili, že byla nejhezčí.
Start k výročí revoluce. Smrt o pár hodin později
Kabina Sputniku 2 byla stísněná, dlouhá necelý metr a široká sotva přes půl. Lajka v ní neměla šanci se otočit. Když byl start několikrát odložen, strávila v uzavřeném prostoru tři dny. Teploty klesaly, a tak jí kabinu vyhřívali hadicí. 3. listopadu 1957 konečně odstartovala z kosmodromu Bajkonur.
Po startu její srdeční tep vystřelil na dvojnásobek. Zrychlil se dech, ale po pár minutách se stabilizoval. Data však ukazovala, že teplota uvnitř kabiny začíná stoupat. Ochrana před slunečním zářením byla nedostatečná. Po několika hodinách teplota přesáhla 40 °C. Fenka, která měla podle oficiální verze přežít několik dnů a být později humánně usmrcena, zemřela během několika hodin na přehřátí a stres. „Po pěti až sedmi hodinách už pes nevykazoval známky života,“ uvedl později vědec Dmitrij Malašenkov.
Moskevská propaganda ale hlásila opak. Sovětský rozhlas denně informoval o tom, jak se „psí hrdinka“ Lajka statečně drží. Pravda vyšla najevo až o čtyřicet let později.
Symbol pokroku i krutosti
Na Západě vyvolala mise obrovskou vlnu kritiky. Britský The Times nazval Lajku „nejosamělejším a nejsmutnějším psem v dějinách“. Před sídlem OSN se konaly protesty, lidé nesli transparenty „Stop experimentům na zvířatech“. I mnozí odborníci později připustili, že Lajčina smrt byla zbytečná. „Čím víc času uběhlo, tím víc lituji. Neměli jsme to dělat,“ řekl Gazenko v roce 1998. „Nedozvěděli jsme se tolik, aby to ospravedlnilo smrt psa.“
A přesto právě díky této tragické misi vznikl základ pro další výzkum. O tři roky později se fenky Belka a Strelka vrátily z oběžné dráhy živé a zdravé. Spolu s nimi letěli do kosmu i králík, několik desítek myší, mouchy a rostliny.
Lajka zůstala v kolektivní paměti. V Sovětském svazu se stala hrdinkou. Její podobizna zdobila známky, pohlednice i čokolády. Po její smrti jí byly vztyčeny pomníky, vznikly knihy i písně. Americká skupina Arcade Fire jí věnovala píseň, český režisér Aurel Klimt natočil loutkový film inspirovaný její cestou.
