Byl to muž, kterého nešlo přeslechnout. Bavič s hlasem plným života, tváří, která uměla rozesmát i rozplakat, a srdcem, které tepalo pro divadlo, film i obyčejné lidi. Vladimír Menšík rozdával radost tak dlouho, dokud měl sílu dýchat. A to doslova. Jeho poslední veřejné vystoupení proběhlo pouhé dva dny před smrtí. Loučil se slovy o zdraví, ač jeho vlastní tělo už sotva stíhalo držet krok s duchem. O to silněji dnes jeho odkaz rezonuje.
Herectví jako osud, smích jako poslání
Narodil se v Ivančicích na jihu Moravy, v městečku, které dnes jeho jméno nosí na školách, ulicích i rozhlednách. A právem. Už od dětství si Menšík zamiloval poutě, historky a šprýmy. Přesto musel nejprve vyhovět přání otce a vystudovat strojní průmyslovku. Pár let pracoval v brněnských strojírnách, ale v hlavě mu běžely jiné konstrukce – ty scénické. Na JAMU ho zprvu nevzali, ale nevzdal se. Při druhém pokusu byl přijat a tehdy se začal psát příběh jednoho z největších fenoménů československé kultury.
Menšík byl víc než obyčejný herec. Byl vypravěč, improvizátor, kouzelník se slovy. V divadle začínal, ale zdravotní problémy ho brzy přiměly hledat jiný prostor. Prašné jeviště vyměnil za filmová plátna a televizní studia, kde mohl rozvinout svůj dar naplno. Natočil více než 150 filmů a stovky televizních pořadů. Ať už šlo o estrádu, drama nebo dětský seriál, vždy byl středobodem dění. Ne protože by si to vynucoval, ale protože jeho přirozená energie byla jako magnet.
Nemoc, která neuhnula, a muž, který neuhnul jí
Astma ho doprovázelo téměř celý život. První záchvat dostal na průmyslovce, když běžel kolem čerstvě natřeného plotu. Od té chvíle bojoval s každým nádechem, ale nikdy si nestěžoval. Neměl to v povaze. Pracoval tak tvrdě, až lékaři museli jezdit za ním. Jeho osobní doktorka Zdena Lipárová vzpomínala, že s ním trávila natáčení ve stínu reflektorů, s injekcí v ruce a připravená kdykoliv zasáhnout. On však málokdy přiznal bolest. Zavřel se na chvíli do kouta, píchnul si lék – a šel dál bavit lidi.
Nosil s sebou dva kufry – jeden plný scénářů, druhý plný medikamentů. Srdcem ale zůstával klaunem, který věřil, že smích může léčit. Kouřil, pil, spal málo, ale nikdy neodmítl práci. Nedokázal říct „ne“, protože cítil odpovědnost. Za diváky, kolegy, i za vlastní dar. Jenže tělo už nestačilo. V květnu 1988 krvácel z vředu, dusil se, ale přesto sedl do auta a odjel natáčet do Brna. Doktorka ho ten den prosila, ať zůstane doma. Neposlechl.
Poslední slova, která rezonují dodnes
27. května 1988 natáčel Menšík pořad Abeceda. Po boku Jitky Molavcové předvedl vše, co od něj diváci milovali – nadhled, humor, charisma. Ale ten den v jeho očích něco změnilo lesk. Ve svém závěrečném vystoupení mluvil o zdraví – s neobvyklou vážností. „Neměli byste nikdy přestat myslet na to, čemu říkáme zdraví,“ pronesl klidně, jako by tušil, že ta slova budou jeho poslední. A byla. O dva dny později, 29. května, zemřel v nemocnici u sv. Anny. Bylo mu pouhých 58 let.
Jeho smrt zarmoutila národ, ale také ho spojila. Lidé, kteří ho nikdy nepotkali osobně, měli pocit, že jim odešel blízký přítel. Možná proto, že Menšík nehrál role – on je žil. Byl tak autentický, že jeho přítomnost byla silnější než scénář. A v tom spočívala jeho genialita. I bolest. Zemřel na vyčerpání, které dlouho ignoroval. Neuměl zpomalit. Neuměl šetřit síly. Uměl jen rozdávat.
Odkaz, který nestárne
Dnes, desítky let po jeho smrti, jeho humor stále žije. Ivančice ho připomínají ve všech směrech – ulicemi, školou, stálou expozicí, i rozhlednou, která nese jeho jméno. Každý rok ji navštíví tisíce lidí, kteří chtějí být o kousek blíž muži, který z jejich dětství udělal svátek.
Česká televize ho každoročně připomíná silvestrovskými sestřihy, protože nikdo nikdy nedokázal vytvořit lepší televizní zábavu než on. Jeho smích je jako ozvěna starých časů, kdy humor nebyl o křiku, ale o duši. A i když už tady dávno není, jeho energie je pořád cítit. Protože Menšík nebyl jen herec. Byl fenomén. A fenomény neumírají. Jen si na chvíli odpočinou. A připomneout si jej můžete ve filmu Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách, který vysílá v pondělí večer ČT1.
Zdroje: iDNES, Blesk, Extra, CSFD
