Ačkoli se i dnes hospodářská politika bydlení minulého režimu glorifikuje, i za onoho „zlatého socialismu“ bylo bydlení výrazným problémem. To, co zpracovali Cimrmani v komedii „Kulový blesk“ byla normální praxe, stejně jako výměna bytových dekretů za úplatky. Ceny nájemného se neměnily od roku 1964 až do revoluce. Kdo a jak rozhodoval o přidělení?
Vlastnictví neexistovalo
Ať už šlo o jakýkoli typ bytu, nebylo před rokem 1989 možné jej skutečně vlastnit. Vždycky šlo o nějakou formu pronájmu. Člověk mohl mít dům třeba po rodičích, ale dům, nikoli byt. Vypadalo to sice lákavě, třeba taková vila v Praze ale nebyla bez rizika. Národní výbor vám do ní klidně nasadil povinného nájemníka.
Společné vlastnictví
Protože soukromé vlastnictví se se socialistickými principy „tlouklo“, byl celý bytový fond na přelomu 40. a 50. let znárodněn. Byty tak byly hlavně státní, případně podnikové. I za hlubokého socialismu bylo dobré bydlení prioritou naprosté většiny společnosti, proto ono uplácení za dekrety a stěhování.
Minutí poptávky a nabídky
Poptávka po bytech byla stejná jako dnes, bohužel tehdejší hospodářství znemožňovalo její setkání s nabídkou. Stát, který reálně zahrnoval obce, podniky i instituce, disponoval reálně doslova tisícovkami bytů. Jenže tam, kde dnes existuje trh, inzerce a další mechanismy, stály za socialismu úřady.
Šlo hlavně o populární OPBH tedy „ópébéhá“ neboli „obvodní podniky bytového hospodářství“. Klasickým nástrojem přidělování tak byly pořadníky a dekrety. Plus vyšší zájmy.
Když už to člověk měl
Z výše uvedeného je jasné, že šlo vždy o pronájem. I tak se však lidé k bytům chovali jako k vlastním, důvodů bylo hned několik. Pokud se totiž někdo skrze pořadník (trvalo to i roky) k bytu opravdu dostal, získal dekret. S tímto papírem v ruce měl prakticky jistotu, že bude bydlet nadosmrti a prakticky zadarmo.
Právě nájmy byly tehdy doslova za pár korun. Při troše šikovnosti šlo zařídit i dědění, byty tedy zůstávaly dětem. Současně nebylo možné vystěhovat nájemníka na ulici, to platilo v celém Československu.
Vodopády u nás: Nejvyšší najdete v Krkonoších, zavítat můžete i do Průhonického parku či Beskyd
Kolik za byt?
Víte, kolik se tehdy vlastně za takový státní byt platilo? Ta částka je neuvěřitelná. Podle iDNES se podle vyhlášky z roku 1964 účtovalo za jeden metr čtvereční bytu dvě koruny a padesát haléřů.
„Sazba nájmu na metr čtvereční byla stejná pro celou Československou republiku. Byt 3+1 v Praze stál stejně jako v Ústí nad Labem. Vyhláška nerozlišovala lokalitu bytů, ani kvalitu infrastruktury v okolí. Tento stav byl po sametové revoluci neudržitelný, vláda proto v roce 1990 sáhla k deregulačním opatřením, a ceny se tak začaly přizpůsobovat tržní realitě. Během deseti let nájmy vzrostly o více než 200 %,“ cituje iDNES Vlastimila Nigrina – místopředsedu představenstva Hypoteční banky.
Přednostní práva
Pořadníky byly úřady určovány podle několika kritérií. Základní prioritou byly rodiny s dětmi, prakticky hned za nimi ale i osoby s „významnou pozicí veřejného života“. To už byli lidé i mimo pořadník. A jako u všeho se hodilo znát lidi na správných místech a nabídnout ceněné zboží či jinou protislužbu.
Byt tak vlastně šlo i koupit, i když to socialistická legislativa nedovolovala. Cestiček bylo zkrátka hned několik a černý trh s byty prosperoval jako kterýkoli další.
Společná domácnost a kontroly
Jedním z mechanismů byla dohoda s někým, kdo se chystal byt opustit. Důvodem byl třeba sňatek, stěhování na venkov nebo cokoli jiného. S tímto člověkem musel aspirující nájemník žít nějakou dobu pohromadě. A nešlo jen o „papírové bydlení“, nutné bylo skutečně fyzické přebývání, které agilní úředníci kontrolovali.
Jádrem byl totiž převod toho nejcennějšího, tedy bytového dekretu. Veškerá stěhování přenechání nebo jiné „čachry“ musely nakonec posvětit orgány a úředníci. I tak byla však celá operace v režii zájemců.
Specifika podnikových bytů
„No u vás mi nabídli byt,“ sděluje v kultovním muzikálu Kouř inženýr Čáp, když nastupuje do zaměstnání. Šlo o poměrně klíčový faktor rozhodování absolventů o budoucím zaměstnání. Podmínkou bylo podepsání víceleté pracovní smlouvy. Těchto bytů bylo asi 80 000. K lepšímu bydlení se také vždy dostaly vojáci nebo příslušníci SNB a jiných společensky zájmových skupin.
