Armádní generál Heliodor Píka byl pojmem druhé světové války. Během ní zachraňoval životy snad na všechny strany – uprchlíkům, československým Židům i internovaným zajatcům. Respektovaného diplomata a legionáře v jednom nezlomilo ani válečné běsnění, ani následující komunistický režim. Právě tato odolnost ho ale nakonec stála život.
Poslední řádky
Jeho poslední dopis trochu evokuje Miladu Horákovou. „Není ve mně zloby, nenávisti ani pomstychtivosti, snad toho moji protivníci chtějí využít k dosažení jednoty, – studí mne však hořká lítost nad tím, že zmizela spravedlnost, pravda, – snad jen dočasně – a šíří se nenávist, mstivost, zmizel smysl pro snášenlivost, pro svobodu myšlení a projevu,“ napsal generál poslední noc před smrtí, kterou trávil v plzeňské věznici Bory. Svého syna Milana zároveň požádal, aby očistil jeho jméno.
V dopise také dále například stálo: „Nejdražší moji, ženo Milko, dceruško Táničko a synu můj Milane, odpusťte mi, že jsem se málo staral o vás, když jsem se domníval býti ve službách celku. Osud vám to vynahradí, nezoufejte a neplačte, – věřte. Rozsévejte snášenlivost a lásku mezi lidem. Jedině proti vám jsem se prohřešoval, když jsem vás zanedbával.“
Speciální vzkaz poslal svému synovi: „Drahý můj synu, služ věrně našemu národu, buď člověkem, to je, buď dobrým k lidem, bud pojítkem v nedorozuměních, snaž se odvrátit rozkol. Buď laskavý a pomáhej lidem. Ale věnuj se více rodině, než jsem to dělal já, neboť dnes všichni za mne nevinně trpíte. Prosím, prosím, odpusťte mi.“
Celé znění dopisu lze najít na stránkách Vojenského historického stavu Praha. Spolu s vykonstruovaným procesem s právničkou a političkou Miladou Horákovou jde o nejznámější justiční vraždu komunistického režimu.
Benešův člověk
Narodil se 3. července 1897 v obci Štítina, studia mu však překazila první světová válka. Odjel na frontu do Haliče, pak přešel dobrovolně do ruského zajetí, kde se přidal k legiím. Coby legionář se dostal i do Francie, po válce se vrátil jako poručík. Ve 30. letech byl v Bukurešti vojenským atašé pro Turecko a Rumunsko, rok 1939 ho zavál do Londýna.
Exilové orgány ho pak vyslaly do Rumunska, aby pomáhal uprchnuvším Čechům. Po místním převratu prchl do Istanbulu, později velel vojenským misím v Rusku, kde prosazoval politiku Benešovy exilové vlády. To ho samozřejmě dostávalo do křížku se sovětskými orgány i vedením tuzemských komunistů, kteří za války sídlili v Moskvě.
Hrozba režimu
V květnu 1945 se vrátil do vlasti a stal se divizním generálem. Když se v poválečném státu změnily mocenské poměry, vnímali ho komunisté jako nebezpečnou oponenturu nově ustanoveného režimu. Měl navíc i zkušenosti přímo z „centra“, pro místní komunisty tak věděl až moc o funkci a struktuře sovětských tajných služeb.
Stejně tak byly Píkovi jasné plány sovětského vedení o diktatuře proletariátu a dalších aktivitách na nových „osvobozených“ územích.
Na příkaz náčelníka
Jeho zatčení proběhlo v květnu 1948 z popudu náčelníka obranného zpravodajství ministra obrany Bedřicha Reicina. Píka se tehdy v nemocnici zotavoval z operace žlučníku, odsud ho odvezli přímo na Pankrác. Neveřejný proces začal až v lednu 1949. Po třech dnech dospěl k rozsudku špionáže a vlastizrady s trestem smrti. Nepřekvapí, že mu prezident Gottwald odmítl udělit milost.
Rozsudek mu kladl za vinu údajné prozrazování tajných skutečností obrany republiky britské tajné službě. Stejně tak měl během druhé světové války mařit bojové akce za osvobození a poškozovat odboj.
Přímo na Borech
„Když byl generál Píka převezen do Plzně, byla to pro rodinu naděje, že nebude popraven,“ popisovala pro Českou televizi ředitelka Slezského zemského muzea Jana Horáková. Přímo na Borech se totiž do té doby nepopravovalo. „Syn Milan se ale později dověděl, že se má přijet s otcem rozloučit. Byl přítomen kaplan a obhájce. Otevřeli sekt, Píka napsal poslední dva dopisy, rozloučili se před šestou ráno,“ doplňuje Horáková.
Neznámé uložení
Píka byl jediným popraveným přímo na Borech. Rodina ostatky nedostala, byly převezeny rovnou do Patologického ústavu v Plzni ke spálení. Tam ho vlastenci nabalzamovali a připravili k řádnému pohřbu, spálen byl jiný mrtvý. Později však Píkovo tělo stejně potkala kremace kvůli obavám z odhalení celé věci. Místo posledního odpočinku je dodnes neznámé.
Zásluhou syna Milana bylo v roce 1968 obnoveno řízení, které jeho otce rehabilitovalo. Po revoluci mu Václav Havel udělil in memoriam Řád Milana Rastislava Štefánika, posmrtně se dočkal řady dalších poct včetně pomníku.
Zdroje: VHU, CeskeNoviny, CeskaTelevize, Denik
