Byl mladý, nebezpečný a až děsivě cílevědomý. Alexandr Makedonský, kterému začali později říkat Veliký, vládl tehdejšímu světu dřív, než většina lidí stihne najít sama sebe. Zemřel ve 33 letech. Ale jeho příběh žije dál.
Z chlapce se stal muž, který se nebál bohů
Alexandr se narodil v roce 356 př. n. l. ve městě Pella, v hlavním městě tehdejší Makedonie. Už jako malý měl jasno. Jeho vychovatelem byl slavný filozof Aristoteles a malý princ vyrůstal na eposech o hrdinech a bozích. Nejvíc ho okouzlil Achilles. A právě k němu se chtěl přiblížit. Možná ho nakonec i překonal.
Když mu bylo devatenáct, jeho otec Filip II. zemřel na následky atentátu. Alexandr neváhal ani chvíli. Bez kompromisů převzal trůn, zbavil se odpůrců a vyrazil nejdřív na sever, kde tvrdě porazil thrácké kmeny. Pak se obrátil k řeckým městům, která jeho autoritu nebrala vážně. Athény ho podcenily, Théby proti němu dokonce povstaly. Alexandr na to odpověděl brutálně. Město nechal srovnat se zemí, šest tisíc mužů padlo, třicet tisíc obyvatel skončilo v otroctví. Po tomhle už si nikdo nedovolil odpor.
Naděje místo zlata a věštba, která změnila svět
Než se vydal dobýt Perskou říši, zajel do Delf pro věštbu. Jenže chrám byl právě zavřený. Alexandr na to nedbal. Věštkyni popadl a dotlačil ji k obřadu násilím. Vyděšená žena zvolala: „Ó synu můj, nikdo ti neodolá.“ Tuhle větu si vzal jako znamení. A vyrazil.
Na jaře 334 př. n. l. překročil s třiceti tisíci pěšáky a pěti tisíci jezdci Helléspont a vydal se vstříc Asii. První vítěznou bitvu svedl u řeky Gráník. Poté dobyl Sardu i slavný Efesos, jehož obyvatelé při zprávě o Alexandrovi sami pověsili perské velitele. Když dorazil do Egypta, byl už legendou. Tam ho prohlásili faraonem a on založil nové město – Alexandrii. Právě tam podle některých archeologů dodnes leží jeho hrob.
Řecká archeoložka Kalliopi Limneos-Papakostová objevila v Alexandrii pozůstatky královské čtvrti a podle ní je možné, že Alexandr spočívá právě pod dnešním městem. „Poprvé v historii byly nalezeny původní základy Alexandrie. Naskočila mi husí kůže, když jsem to viděl,“ řekl pro National Geographic archeolog Fredrik Hiebert.
Jiní badatelé, včetně archeoložky Leany Souvaltziové, míří spíš na oázu Siwa, kde se Alexandr nechal prohlásit synem božím. Tam, v chrámu Amona, by podle nich měl být pohřben.
Záhadná smrt, která rozděluje vědce i po tisících letech
V červnu roku 323 př. n. l. Alexandr zemřel v Babylónu. Z ničeho nic ho přepadla horečka, která trvala deset dní. Postupně přestal mluvit i hýbat se. Podle historických pramenů naposledy pozvedl ruku, aby se rozloučil se svými vojáky. A pak se propadl do ticha.
Co ho zabilo, se dodnes neví. Novozélandský toxikolog Leo Schep se domnívá, že šlo o otravu bylinou zvanou kýchavice bílá. Používala se po hostinách jako lidový lék na žaludek, ale v nevhodné dávce mohla být smrtelná.
Ještě děsivější teorie přišla od lékařky Katherine Hallové. Podle ní mohl Alexandr trpět Guillain-Barrého syndromem. Jedná se o zánět nervů, který způsobuje úplné ochrnutí. Jeho tělo mohlo vypadat mrtvé, i když srdce ještě tlouklo. Lékaři té doby by to neměli, jak poznat. Mohli ho tedy pohřbít zaživa.
Možná právě proto se později říkalo, že se jeho tělo po smrti nerozkládalo. A legenda o muži, který neprohrál jedinou bitvu, dostala ještě hlubší rozměr.
Vládce, který se nikdy nevzdal a věřil v naději
Po Alexandrově smrti se jeho obrovská říše rychle rozpadla. Generálové si ji rozdělili, bojovali mezi sebou a každý chtěl kousek moci pro sebe. Ale jméno Alexandr zůstalo.
Zůstalo v názvech měst, v legendách, v učebnicích. A hlavně v představách o tom, co to znamená vést, riskovat a věřit. Když se ho jeden z jeho druhů zeptal, co si nechá, když všechno ostatní rozdává, Alexandr prý odpověděl prostě: „Naději.“
Další články z historie si můžete přečíst tady.
