Sebepoškozování představuje masivní problém současné mladé generace. Školní chodby skrývají tichou epidemii bolesti. Stovky dospívajících denně unikají před tlakem virtuálního světa k fyzickému utrpení. Falešná iluze dokonalosti na displejích mobilních telefonů si vybírá mimořádně krutou daň.
Falešná spása v bolesti
Výzkum Katedry psychologie Filozofické fakulty Univerzity Palackého odhaduje počet zasažených teenagerů na více než sedmdesát tisíc. Čísla navíc neustále rostou. Děti sahají po žiletkách, pálí si kůži nebo si trhají vlasy z velmi specifických důvodů. Za vším stojí obrovský tlak okolí, propastně nízké sebevědomí a naprostá neschopnost pracovat se stresem.
Tereza Trčková
Podle odborníků trpí destrukcí vlastního těla častěji dívky. Hlavním spouštěčem jsou moderní technologie a uměle vytvořený svět internetu. Děti ztrácejí schopnost prožívat nudu a každou volnou vteřinu vyplňují zíráním do obrazovek. Následné odložení telefonu vyvolává prudký pokles nálady a pocit hluboké prázdnoty.
„Sebepoškozování patří mezi formy zvládání stresu, pomáhá při zmírnění negativních pocitů. Je to strategie, která jde dělat skoro všude a mezi vrstevníky je tolerovaná. Fyzická bolest přehluší tu psychickou, mozek při pocítění bolesti začne vytvářet endorfiny, což má za následek uvolnění psychického napětí. Někdy může být způsobem navázání kontaktu se sebou samým. Něco cítím, tedy žiji. Nejvíce se v praxi setkáváme s řezáním, škrábáním, pálením, trháním vlasů. Častou formou je zamezení zahojení rány, opětovné rozškrábání. Ale i nejezení či hladovění, které patří do poruch příjmu potravy, je určitou formou sebepoškozování,“ popsala psycholožka Tereza Trčková.
Miloslav Janeček
Vzdělávací instituce sledují neblahý trend v přímém přenosu. Školy masivně investují do vlastních poradenských center. Odborníci se snaží odchytit studenty v krizových momentech dříve, než sáhnou po radikálním řešení. Dnešní mládež nutně potřebuje pevné záchytné body.
„V posledních letech došlo k nárůstu sebepoškozování u našich žáků. První nárůst jsme zaznamenali zhruba před více než třemi lety. Na tomto nárůstu se podílí více faktorů. Mezi ty hlavní patří potřeba snížit negativní emoce, jako jsou úzkost, nejistota nebo pokles nálad. Může se jednat o způsob komunikace, kdy se na sebe snaží dítě kvůli ranám upozornit okolí a získat jeho pozornost. Někdo sebepoškozováním potlačuje pocit prázdnoty,“ uvedl Miloslav Janeček, ředitel Střední odborné školy Jarov.
Pomocnou ruku nabízí přímo pedagogičtí pracovníci na půdě školy. Studenti nacházejí v kabinetech bezpečný prostor pro sdílení těch nejtěžších obav. Odborný personál funguje jako první záchranná síť před úplným kolapsem. Spolupráce rodiny a školy má v těchto extrémních případech naprosto zásadní význam.
Maskování stop
Samotný akt ublížení funguje jako radikální ventil. Odhalit tuto tajnou aktivitu vyžaduje obrovskou pozornost okolí. Děti své zvyky velmi pečlivě tají. Vybírají si cíleně místa na těle, která snadno zakryjí běžným oblečením.
„Děti, které se sebepoškozují, jsou často v domácím prostředí opatrnější, svá zranění schovávají důsledněji, dokáží je lépe maskovat. Výjimkou tak není, že si jako první problému všimne třídní učitel nebo spolužák. Mezi varovné signály patří neustále dlouhý rukáv, zafačované předloktí, nehojící se rány, jizvy,“ uvedla Tereza Trčková.
Záchranná brzda
Klíčovou roli hrají rodiče zasažených dětí. Odhalení takového tajemství představuje obrovský šok pro celou rodinu. Dospělí potřebují čas na zpracování situace před zahájením rozhovoru s potomkem. Vyplatí se nejprve vyhledat relevantní informace. Vypjaté emoce musí jít v první fázi zcela stranou.
Klasické preventivní přednášky někdy páchají více škody než užitku. Příliš podrobný výklad funguje jako nechtěný návod k dalším experimentům s vlastním tělem. Moderní pedagogika proto volí zcela jiný přístup a učí žáky praktické formy zvládání úzkosti. Zvládnutí správného dýchání pomáhá více než suchá teorie.
Zoufalým rodinám pomáhají krizové linky i specializované mobilní aplikace. Důležitá je maximální podpora a nulové odsuzování postiženého jedince. Následná komunikace musí probíhat v naprosto bezpečném prostředí. Děti potřebují cítit absolutní přijetí a pevnou oporu.
„Rodiče by si při podezření měli dopřát určitý čas, aby vstřebali novou skutečnost. Dřív, než se dotáží svého dítěte, měli by si něco o tématu zjistit. Vhodná je aplikace Nepanikař a je volně ke stažení. Linka bezpečí, kam může volat jak dítě, tak i rodič. Existuje mnoho kvalitních publikací na toto téma. Poté je prostor pro komunikaci, ocenit dítě, že je schopno se rozpovídat, respektovat ho ve sdílení. Když by to rodič s dítětem nezvládl, je prostor pro vyhledání pomoci, a školní psycholog bývá první volbou, kteří jsou na rozdíl od psychologických poraden časově dostupnější a mohou problém začít řešit zpravidla okamžitě,“ uzavřela Tereza Trčková.
Temné myšlenky nakonec odezní, ale cesta ven z propasti vyžaduje obrovskou dávku trpělivosti.
